Sny

12. srpna 2018 v 5:51 | M.
Je půl 6 ráno.
Všichni spí.
Nejlepší doba.
Co dělám se svým životem?
Mohla bych zpytovat svědomí.
ale nechce se mi..
Co bych z toho dobrýho měla já?
Nic.

Proč nejde zůstat ve snu, když se mi zdá něco, co bych dokázala žít po zbytek svýho života?
Kdo si vymyslel tuhle zkurvenou hříčku, kdy uvěříš, že všechny tvý sny se splnily.

A pak se probudíš...
Do týhle zkurvený reality.
A jediný co ti zbývá je vzpomínka na ten sen.
Kdy bylo dobře.
Skvělě.
Nejlíp.

Ale samozřejmě nic z toho nemůže přetrvávat v realitě.
Vždyť kdo by byl tak naivní a věřil v to...
Možná jednou...
Tak určitě...ach ta sladká naivita.

A já si říkám, co dělám se svým životem.
Nemám cíl. nemám ani směr.
Jsem vážně tak naivní, abych si myslela, že to ještě příjde?
Nope.
Asi se mi nechce čekat do padesáti, jestli to třeba nepřijde pak.


Život je zábavná věc.
Jednou doufám, když jdu v noci temnou uličkou, že nikoho nepotkám a nic se mi nestane.
Pak doufám, že potkám kdejakýho úchyla a budu na něm moct vybít a zkusit proti němu všechno, co ze sebe chci dostat.
Možná mě hrozně zbije a kdovíco.
Možná se mi podaří mu uděřit nějakou zásadní ránu a zachráním se tím a budu si připadat nepřemožitelně.
Nikdy nevíš.
Jinak by to byla asi nuda.
Protože takhle je to hrozně velká zábava.
Umírám smíchy.
Kéž by..

Mé poznatky z Tinderu

3. srpna 2018 v 4:39 | M.
Pro začátek vysvětlení, jak jsem se k tomu dostala. Aplikacema jako Tinder lehce pohrdám, protože tam nejde vůbec o nic jinýho než si vybárat podle vzhledu a jak kdo dokáže zaujmout. Každopádně jsem byla zvědavá žejo, a tak jsem si Tinder nainstalovala. Původně proto, abych zcheckovala, co za kluky bydlí tady v Radotíně. Vždycky jsem samozřejmě všem dávala Nope, protože jsem se obávala toho, že by to třeba mohla být shoda a pak by si třeba chtěl psát. Na to nejsem zvyklá mluvit s cizíma lidma, jestě když vím, že každou větou doufaj, že řeknu něco, co se jim bude líbit, aby to mohlo vyjít dál. No pressure...

Každopádně jedné bezesné noci jsem se rozhodla, že místo počítání oveček zkusím projíždění kluků na Tinderu. Nešlo si nevšimnout několika hlavních stylů, který si kluci vyberou k zaujetí slečen. Tady je jejich rozdělení:

1. Jsem zaměstnanec měsíce - velmi slušný, zodpovědný, stoupám po kariérním žebříku v nějakém fastfoodu a připadám si hrozně důležitě. dost často jsem v reálu nudnej upnutej perfektionalistickej mamánek.

2. Sportuju - nevadí, že na každý fotce mám zakrytej obličej brýlemi, helmou nebo jakýmkoliv jiným sportovním náčiním, hlavní je, že ukážeš, jak hrozně akční tvůj život je.

3. Mám social life - trošku nejistej, když si myslí, že když bude mít fotky sám, bude působit asociálně a jako trubka, proto musí dát fotku, kde je vidět, že minimálně jednou byl venku mezi lidma.

4. Jsem dobrodruh - trošku podobné bodu 2. s tím, že místo své fyzické zdatnosti ukazuje trochu Indiana Jonese. Dobrodruh, kterýho zajímá svět a baví ho chodit v přírodě a spát ve stanu.

5. Je se mnou velká sranda - jsem pro každou prdel, udělám si fotku prdelí s kámošema, prihlásím se, když se řeší kdo si nafoukne kondom na hlavě, nebudeš se nudit.

6. Čum na moje tělo - celý můj vesmír se točí kolem mého děla a cvičení a fitka a kuřete. Chci jen někoho s kym se budeme moct fotit ve fitku a moct se chlubit jak jsme fit a zhubli/nabrali a pomlouvat ostatni, jak můzou být tak tlustá a ne-fit. Polonahou fotkou si vysloužíte tak akorát insta Nope.

7. Jsem model - lehce podobné bodu 6. s tím rozdílem, že dost pravděpodobně řeším jak vypadám o něco víc, než ty. Obdivuj mě prosím. Přitom když si představíte, jak taková fotka vznikala - jak se natáčel a pózoval, "tvař se zamyšleně."

8. Nevysvětlitelné - sem patří všechny další fotky, u kterých není jasný záměr autora. Buď to jsou fotky trupu bez hlavy (1.reakce? musí být ošklivej v obličeji), strašně hustý fotky zezadu (asi si začnu dávat na profil fotky svých bot..nebo oblečení..protože o tom to je, žejo. Nikoho tady nezajímá, jak ten člověk vypadá. Není celá ta seznamka o tom...

No rozhodně je to prdel.

Naše vnitřní dítě

30. června 2018 v 22:06 | M.
Stejně to je zajímavá myšlenka. Většina našich problémů, kvůli kterým 90% z nás skončilo v psychiatrické nemocnici, vznikla v dětství a teď se nám znovu a znovu promítají v našem současném životě a snažíme se ty rány zakrývat novýma lidma a věcma a aktivitama, ale stejně nic z toho to nevyléčí, jen dočasně překryje. A vlastně my sami si můžeme ty starý rány vylízat, když se k tomu vrátíme a nahradíme to, co se stalo předtím, nebo spíš nestalo - kdy jsme byli trestáni, odmítáni, neviditelný, vystrašený nebo jsme museli poslouchat, jak se rodiče hádají a křičí. Místo toho si tam představit naše současný já a utěšit naše malý já, odnést ho pryč od toho křiku, říct, že je všechno v pohodě, a zazpívat ukolébavku, aby se nebálo. A tím tak nějak opravit ty zažitý pocity úzkosti. Pečovat o sebe, jak by řekla má psycholožka. U sebe bych mohla udělat vyjímku s nechutí k dětem. Pomoct svý minulosti i získat lepší pocit ze sebe za tu péči, odpovědnost a schopnost se umět postarat a pomoct. Dokud se nepostaráme sami o sebe, nemůžeme se postarat o nikoho dalšího. A to je smutný. Way to go.

Jak se správně ničit

20. června 2018 v 16:34 | M.
Čímdál víc si říkám, že asi vážně neumím žit. Jít se opít nebo zmastit jsem brala jako zpříjemnění chvíle, přitom tak postupně zjisťuju, že to bylo spíš z důvodu, že nedokážu být sama se sebou. Jakmile mam volnou chvíli, řeším píčoviny, čímž si akorát škodím. Asi moc volnýho času škodí. Divila jsem se, jak může být někdo spokojenej se svojí rutinní prácí po-pá od 8 do 4, ale vlastně je to fajn mít ten život nějak zorganizovanej. Vědět, co se bude dít zítra, v kolik budu vstávat, v kolik pojedu do práce, v kolik skončím v práci a co udělám s tím zbylým časem. Udělat si plány, mít na co se těšít.

"Bylo by lépe, kdybys přicházel vždy ve stejnou hodinu. Příjdeš-li například ve čtyří odpoledne, už od tří budu šťastná. Čím více čas pokročí, tím budu štastnější. Ve čtyři hodiny už budu rozechvělá a neklidná. objevím cenu štěstí!. Je třeba zachovávat řád."
"Co je to řád?"
"To je také něco moc zapomenutého, to, co odližuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé. Moji lovci například také zachovávají řád. Tančí každý čtvrtek s děvčaty z vesnice. Každý čtvrtek je tedy nádherný den. Můžu jít na procházku až do vinice. Kdyby lovci tančili kdykoliv, všechny dny by se podobaly jeden druhému a neměla bych vůbec prázdniny."

- Antoine de-Saint Exupéry (Malý princ)

Pamatuju si, jak jsme byli ve škole vždycky natěšený na pátek, protože přecejen pít v týdnu nedopadalo většinou dobře a taky se na něj těšili všichni a skoro všichni tak měli i volno a mohli jsme si to užít společně. Asi už stárnu. Nebo jen potřebuju něco, abych si mohla volnýho času víc vážit a nestrávit ho vymýšlením, jestli se opiju nebo zhulim, na co budu koukat, když je to stejně všechno k ničemu. Jako srsly, koukám se na film a najednou si říkám proč na to vlastně koukám, stejně to skončí dobře, jako každý sci-fi zachráněj svět a tak. Co dělám se svým životem? Přístím týdnem mi končí volno, začíná nová práce, musím dopsat bakalářku, dodělat školu a tyhle shity...A těším se na to. Těším se až budu mít co dělat, jak se zaměstnat, vidět nějaký výsledek.

Čímž se konečně dostávám k nadpisu (což bylo v plánu dřív, ale vždycky se mi tam nacpou nějaký další věcí, co mam potřebu někdě ventilovat...klasicky)! Jelikož je vlastně všechno, co děláme, snaha zabavit se a nemuset trávit tolik času sami se sebou a přemýšlet nad tím, kam náš život spěje, vyzkoušela jsem dost věcí, jak se od toho odreagovat. Rozhodně neříkám, že byly všechny dobré a normální, spíš naopak. Zkoušela jsem opíjet se sama, sjet se, pořezat se, dělat hysterický scény, namluvit si, že se mi líbí někdo, s kým jsem věděla, že to nikam nepovede (viz vztahy na dálku přes kontinent). Pak jsou takový ty neškodnější jako domluvit si o víkendu hospodu s přáteli, což je fajn plán (btw. věděli jste, že nejvíce sebevražd se děje v pondělí, protože o víkendu se lidi uvolní, odpočinou si, jdou ven, popíjejí, ale v pondělí to na ně začne dopadat zpět? Ne jen proto, že začíná pracovní týden.), hrát počítačový hry, číst si a tak. Ano, všechny tyhle věci jsou únik, jak by řekli terapeuti, ale konečně jsem našla jeden, co mě fakt baví. Ničit se cvičením. Vysílit se tak, že mě všechno bolí a nemůžu nic, natož myslet na píčoviny.

Nikdy jsem nechápala, jak ty lidi můžou každej den chodit cvičit, nejíst majonézu a fastfoody a být happy. Nikdy jsem si ani nemyslela, že bych to někdy mohla pochopit. Ale asi jo. Je to super odreagování, zhubnu, nebudu umírat po 2 patrech schodů a budu mít lepší pocit ze sebe. A o tom to všechno má být, ne? Mít ze sebe dobrej pocit. Navíc chci do něčeho mlátit a vybít se, na což box/kickbox působí jako geniální volba na tohle všechno + vyventilování vzteku a všeho dalšího, takže i terapeutický to je. Až mě zarazilo, kolik lidí mi na můj nápad s kickboxem řeklo, že to je přesně pro mě...to úplně nevím, jak si to mám brát teda. Ale rozhodla jsem se, že nebudu řešit sračky, proto si to nebudu brát nijak.
A tak asi člověk stárne a dospívá.

A MÁME KOČKU! A jmenuje se Illidan nebo hajzl, podle nálady (jeho nálady).

O přehodnocování minulých činů a chyb

6. června 2018 v 14:52 | M.
Zkušenosti člověk získá až potom, co je potřeboval.

Na problémech s duševním zdraví je jedna nevýhoda (z mnoha dalších). Když má někdo úraz a vidíte ránu, umíte si představit, jak to asi musí bolet. U problémů v hlavě to však jde poznat většinou až když člověk začne ubližovat sobě nebo hůř - lidem kolem sebe. A přece to nedává sebemenší omluvu k tomu, ubližovat někomu dalšímu. Když vás někdo v dětství mlátil, nedává vám to omluvu mlátit potom někoho dalšího. Stejně tak psychické problémy nedávají omluvu tomu způsobovat starosti a problémy někomu dalšímu. Jak dnes řekla moje kamarádka: není to fér, ty za to nemůžeš a oni taky ne. Ano, není to fér. My jsme si taky nevybrali žít s těmahle sračkama v hlavě a muset s nima bojovat každý den. Ale je to náš boj. Nikdo ho za nás nevybojuje, jen my. Lidi kolem nám jen můžou pomoct cítit se na chvíli líp a dodávat nám podporu a motivaci se snažit, ale ta hlavní nejtěžší část je jen na nás. O některých věcech my nerozhodujem, na nás je jen, jak naložíme s časem, který nám byl dán. (Galdalf Šedý) Škoda, že jsem si to uvědomila pozdě.

Jedna žena nám řekla, že to celý vlastně bereme špatně. Říkáme, že "nám se stalo"..."Ono se to stalo"..pasivně, my na tom neneseme žádnou vinu. Ale je to náš život a buď se necháme tím, co se "nám stalo" unášet dál do beznaděje, pasivity a trpění, nebo to můžeme brát jako další výzvu, která se nám objevila a je na nás, jestli se tím necháme stáhnout nebo si z toho něco vezmeme a nějak se jí postavíme. Tý paní věřte, má na to školu.

Mohla bych říct, že lituju spousty věcí. Ve skutečnosti ale spíš lituju, jak věci dopadly. Kdybych se mohla vrátit v čase s tím, co vím teď, možná bych udělala některé věci jinak, ale taky vím, že v tý době, kdy jsem nevěděla, co se stane, jsem všechno udělala tak, jak jsem to cítila a kdybych to tak neudělala, litovala bych toho už v tu chvíli. Takže vlastně nemůžu litovat ničeho a můžu jen doufat, že všechno se vážně děje za nějakým účelem. Který teda zatím ještě nevidím, ale je to stejně všechno jen o úhlu pohledu a s tímhle se aspoň definitivně nezblázním. Třeba už jen tohle uvědomění je začátek.

Za všechno si můžu vlastně sám.
Jaký si to uděláš, takový to máš.

Zkušenost na kterou (ne)chci zapomenout

4. června 2018 v 13:26 | M.
Bohnice jsou super. Pokud tam jdete dobrovolně. A na správné oddělení.

Souhrou pár zkurvených situací (úmrtí, odmítnutí a alkoholu) jsem se ocitla na detoxu. Vážně si nepamatuju, kdy by mi v životě bylo hůř než v těch pár chvílích, které vedly k mému odjezdu sanitkou do Bohnic a následných pár dní na uzavřeným oddělení, kde byli všichni ještě opilý, zfetovaný, v delíriu nebo prostě v prdeli. A tak jsem se ocitla na sledovaném pokoji s okýnkem, bez telefonu, nez návštěv odřízlá ode všeho a všech, bez cigaret a bez svých antidepresiv, která mi vyměníli za diazepam, prý abych nespadla do delíria nebo neměla jiné abstinenční případy. Na mojí reakci, že abstinenční příznaky nemám, protože nejsem alkoholik, ale ráda bych zpátky svá antidepresiva, protože jsem emočně nestabilní a v tuto chvíli ještě víc, mi bylo odpovězeno, že abstinenční příznaky nemám právě díky těm diazepamům. Tak dík moc. Ono musí být asi těžký podívat se do nějakýho záznamu z minulý hospotalizace žejo. Proč taky, stejně tu jsou všichni jen alkáči a toxíci, co řeknou cokoliv. Fakt super přístup, všichni jsou tu závisláci, nacpem jim diazepamy a po nocích se jim budem smát, což bylo hrozně moc příjemný. Je jedno, že někdo už takhle má problémy s tím udržet se naživu se svojí psychikou. Nikdy jsem si nepřišla víc sama a víc v prdeli. Chodila jsem brečet na záchod, jednak abych nerušila dalších 5 spolubydlících, které vypadaly, že nespaly tak týden, a pak taky abych neskončila přikurtovaná se zápisem "neklidná/problémová" a pár dny navíc na tomhle super oddělení. Docela boj mezi hlavou a pocitem na zhroucení. Zaměstnat jsem se mohla tak vymalováváním obrázků dvěma pastelkama, ne díky. Tak jsem si pořád chodila pro čaj a pak na záchod, abych dělala aspoň něco a nemusela jen brečet v posteli schoulená do klubíčka, jako by mi to mělo pomoct zastavit tu hroznou bolest ve vnitřnostech. V tu chvíli jsem si říkala, jestli jsem do teďka nebyla dostatešně narušená, teď už budu definitivně v prdeli a v duchu jsem litovala, že jsem vůbec něco někomu říkala a prostě se na to všechno nevysrala, když už na to nemám sílu. Poučení pro příště.

Po dvou dnech na detoxu a třech týdnech na oddělení pro závislé odcházím s tím, že už nečekám nic. Nečekám, že mi někdy bude dobře, ani mě nenapadlo, že bych třeba mohla mít radost z nečeho. Jen to zkusit nějak přežívat dál a uvidí se, jestli a jak to půjde.

Jednu věc se ale Bohnicím musí nechat. Vždycky tam potkám pár super lidí a pár věcí si i uvědomím. Na druhém oddělení jsem měla štěstí na 5-6 vážně skělých lidí a pokoji na nejlepší. Nevím, jak to dělaly, ale vždycky mi dokázaly zvednout náladu, po večerech jsme se smáli jak blázni, že se mi až nechtělo odcházet a už teď, v den příjezdu domů, se mi stýská. Terapie nic moc a celkovej nápor na psychiku šílenej, ale těch pár holek mi pomohlo to celý přestát i si z toho dost odnést. Nejkouzelnější je, že tam člověk potká lidi, který by v životě jinde nepotkal a lidi, co jsou spolu zavřený na pavilonu si většinou prošli dost sračkama a tak si navzájem vypomáhají, jak můžou. Tak mi i to věžení něco přineslo. Dokonce si říkám, že jsem se tam měla dostat, protože jsem tam potkala holku, co měla úplně jinej život než já a stejně jsme se tam našly. Až nás překvapovalo, kolik toho máme společnýho a navzájem jsme si hodně pomohly a doufám, že to tak bude pokračovat i dál. I když člověk pomůže jednomu člověku, hned si může přijít aspoň trochu mín zbytečnej a mít pocit, že jeho existence přecijen má nějakej smysl.

Bohužel se mi tímhle pobytem ještě víc zhoršily moje předchozí problémy jako pocit osamělosti, že na mně nikomu nezáleží, že by bylo všem jedno, kdybych už nebyla a že na mě tu policii zavolali jen aby nemuseli mít oni špatnej pocit, že nic neudělali. Předtím jsem si aspoň ve většině chvílích snažila namlouvat, že to je jen v mojí hlavě, že jim na mně vážně záleží a že mám lidi, co mě mají rádi. Teď to nějak nejde. Nevím, co mi zbylo z mýho zbytku pudu sebezáchovy, jen vím, že už nepotřebuju být opilá, abych měla tyhle myšlenky. Rozhodně tím ale už nebudu obtěžovat nikoho, je to můj boj a nechci starost a pozornost z lítosti nebo strachu.

Budeš nám chybět

13. května 2018 v 20:08 | M.
Mam psát bakalářku, ale fuck it. Odešel nám někdo blízký. Byl s námi v Bohnicích, vlastně stejně dlouho jak já. Dva měsíce jsme se vídali každej den. Byl jak náš táta a bratr v jednom. Vyprávěl nám neuvěřitelný historky a vtipy. Vždycky nám zlepšil náladu ať už jimi nebo svým chrápáním a schopností usnout do 5 vteřin kdykoliv a kdekoliv. Jeden by si ani neuvědomil, jak velký dokáže někdo udělat dojem za 2 měsíce. Takový, že na něj nikdy nezapomenete. To on uměl.

Nejhorší na tom asi je, že ve stavu, ve kterým se člověk dostane do blázince, hledá jakejkoliv světlej bod, kterýho se může zachytit a přivítá ho jako záchranu života. Stejně tak všichni lidi kolem, co na tom byli stejně, se kterýma jsme tam trávili čas, se kterými jsme si navzájem pomáhali, opírali se o sebe, upřímně si přáli jen to nejlepší a radovali jsme se z pokroku ostatních, což nám pomáhalo k našemu samotnému zlepšování, se stali navždy něčím víc, než by se kdokoliv venku mohl za tak krátkou dobu, i za delší dobu, stát. Protože my jsme tam spolu byli celou dobu, my byli v těch sračkách společně, my jsme se z nich navzájem dostávali.

Když pak člověk sleduje, jak se všichni lepší, říká si, že jim přeje, aby se odtamtud dostali zpátky do života, že všechno bude lepší už. Že je tohle ten odrazový můstek, od kterýho se odrazíš a bude jen líp. Že se budeme scházet a vyprávět si o tom, jak se mámě teď dobře a vzpomínat na náš pavilon a vysedávání na lavičkách s kofolou. A ono ne. A paradoxně to musí být člověk, který si z nás dělal srandu, že jsme fňukny ze zelený skupiny a nic nevydržíme. Jsi to ale vůl. Kdo se nám teď bude smát?

Už jsem si říkala, že čím víc lidí kolem umře, tím se to snáší líp. Stejně na to ale člověk nikdy nebude připravenej.

Panáka na tebe, Vašku!

Poezie člověka, co nechce mít s poezií nic společnýho

8. května 2018 v 0:02 | M.
Jednou jsem byla ve stresu.
jednou mi bylo na hovno.
potřebovala jsem přestat myslet na to, že nechci žít.
potřebovala jsem jít spát.
Po hodině...
nic.
udělala jsem si autogenní trénink.
nic.
vzala jsem si neurol.
nic.
šla jsem si vypít čaj na spaní.
nic.
vstala jsem a napsala stránku práce do školy.
nic.
nafotila jsem si východ slunce.
5x.
pořád nic.
Zhulila jsem se.
Teď mi je nejlíp.
Už mi není na hovno.
Můžu relaxovat.
Strašně dobře se mi leží.
Když zavřu oči, za víčky vidím kaleidoskop.
nebo vitráže.
se strašně sytými modrými a rudými skly.
a hýbou se.
je to fajn.
je mi fajn.

konečně.

Otevřenost

3. května 2018 v 19:58 | M.
Nedávno (včera) jsem psala o festivalu Na Hlavu o destigmatizaci a nedalo mi to se na tohle téma nevyjádřit. Na přednášce/diskuzi Moje jméno není diagnóza se hodně rozebíralo, jak mají lidé s duševními nemocemi omezený život a jak na ně lidé koukají skrz prsty.

Ano, stalo se mi, že se má bývalá šéfová ptala kolegyně, jestli se na mě má nějak připravit, když jsem se za ní měla stavit vrátit zámeček a kartičku poté, co se dozvěděla, že jsem pobývala v Bohnicích. Také jsme v terapeutické skupině rozebírali strach jednoho ze spolupacientů, jak budou v práci a v okolí reagovat na to, že byl na psychiatrii. Měli jsme dávat tipy a nápady, jak to zvládnout co nejlépe. Asi jsem divná, ale po překonání prvotního šoku, že já sama tam jdu, jsem to brala docela s nadhledem, jak jen bylo v tu chvíli možný. Dokonce jsem to volala kamarádům jako "to byste neuvěřili, co se mi stalo..". Tak ono je to tak lehčí žejo, než někomu přidělávat starosti. I sobě.

Po nějaké době tam, kdy jsem se fakt začala dávat dohromady a konečně poznávat, kde jsou ty problémy, a fungovat líp a pracovat na sobě, jsem si říkala, že to bylo nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy v životě udělala. Až tak moc mi to pomohlo. Proto jsem pak neviděla jediný důvod nesdělit to všem blízkým (i trochu méně blízkým). Přijde mi to prostě jako součást mě. Tak mam diagnózu. Nemám nakažlivou nemoc. Je to jakoby jen část mojí charakteristiky. V dobrým i ve zlým. Proč bych to měla tajit? Když mě za to někdo odsoudí, není to člověk, se kterým bych se chtěla bavit, protože tím odsuzuje i část mne. Někdy to může být třeba jen z nevědomosti, proto si myslím, že je důležité o tom normálně mluvit. Vysvětlit, že psychiatrie není jen neklid, kde jsou lidí přikurtovaný na lůžku, ale prostě duševní lázně, kde si může člověk pomoct, pokud chce. A kde může poznat lidi s nějčernějším humorem. Že nejsem žádný psychopat, od kterýho by mohli čekat kdovíco. Nic se na mně nezměnilo od mé hospitalizace a diagnostiky, jen jsem spokojenější, což je dobře žejo.

Proto jsem taky tomu spolupacientovi navrhovala to prostě lidem podat jako normální věc. Situace je jen tak divná, jak si to my připustíme. Stejně tak to můžu vzít tak, že když to někomu řeknu a on mě zavrhne, můžu zavrhnout já jeho za to, že má předsudky a já nemám ráda lidi s předsudky...jakoby nasrat.

Na festivalu říkali, že je potřeba o tom hlavně mluvit. To můžu potvrdit. Říkám si ale, jestli jen já mám takové štěstí na své okolí, že jsem se (aspon do očí) nesetkala s žádnými negativními reakcemi, nebo pomohlo to, že jsem se k tomu postavila čelem, všem řekla, jak to bylo, čímž jsem aspoň trochu mohla snížit nějaký fabulování. Nebo jen jsou všichni mí kamarádi taky blázni. Kdo ví.

Last calling

5. dubna 2018 v 5:14 | M.
Teď je jedna z těch chvílí, kdy lituju, že jsem někomu sdělila adresu a existenci tohohle blogu, ale pořád to je jediný místo, kde se můžu vyzpovídat aniž bych musela přemýšlet nad tím, koho se co dotkne a jak co řeknu a jak to může vyznít atd atd atd...aspoň někde můžu mluvit/psát tak, jak mi to přijde...a v tuhle chvíli už nemám kapacitu na to řešit, kdo by si to někdy eventualně mohl přečíst..nemůžu už....

Hrozně hezký, když jsem si říkala, že pokračuju a dostávám se dál..to je to co všichni chtěj slyšet. Jakmile se to zhorší, tak už to není tak příjemný. Ona sobeckost a ohleduplnost jsou hodně relativní pojem. Jsou chvíle, kdy mám síly a energie a odhodlání na rozdávání, a pak jsou ty opaky. Navíc záleží na tom, komu tu energii máme dávat. Jsou lidi, kterým bych dala všechno a bylo by mi to jedno, a že většinou je, a pak jsou lidi na který ji nechci plýtvat (jako jsem teď nechtěla ani plátvat čárkama).

Dejme tomu, že je pár vyvolených lidí, kteří se vám dostali až k srdci. Jsou to ti, za který byste doslova dali ruku do ohně, kdyby na tom záviselo cokoliv, co se jich týče. Tyhle lidi mám přesně čtyři. Po vážném představování si kdyby k tomu vážně došlo - 4 - moje nejlepší kamarádka, moje sestra, kterou jsem nikdy neměla, ale vždycky tu pro mě byla, můj nejlepší přítel a moje babička.

A pak tu je další shit to deal with. Když vy máte svoje věci v hlavě který jsou proti čemukoli racionálnímu, ale nejde se jich zbavit. Jako třeba když vaše nejlepší kamarádka odjede na erasmus a vy ji chcete navštěvovat co nejvíc, protože vám kurva chybí a jedetet tam a je to nejlepší, ale pak tam máte jet znovu, ale kvůli nedorozumění..zbytečnosti si to celý nevědomě pošpiníte, znevážíte.. a co pak? Když realně vím, že tam fakt chci jet protože tu holku mam strasně moc ráda, užijem si to tak jako tak, bude tam teplo, pláž, party, terapie (protože už jednou mě to zachránilo od toho abych se složila zas). A vlastně kromě umírajícího potkana nemám skoro žádnej důvod proč nejet, ale prostě najednou mam blok. A neumim s tim pracovat. Ten blok znam. Bohuzel az moc dobre. Vetsinou teda v jinych situacich, ale ve finale je to stejna mrdka se kterou neumim pracovat.

A tohle jsou ty chvíle kdy si řikam, že celý to moje snažení od začátky mý léčby, bylo k hovnu, protože pořád dělám to nejhorší - sabotuju všechny dobrý vztahy, co jsem kdy měla.

V terapeutický skupině jsem se cítila nejlíp. Řešili jsme moje shity, řešili jsme ostatních shity, mohla jsem nějak pomoct názorama a zkušenostma a hned jsem si přišla jako lepší člověk. Jinak si tak nepřijdu. Ještě když moje nejlepší kamarádka, která za mnou chodila do Bohnic nejčastějc ze všech, je teď v háji, a já nemám ani tu sílu se sebrat sama a dát se dohromady, natož být oporou.

Čímž to jde celkově dost do prdele..kurva ať žijou labilní lidi.......

Stejně tohle všechno prožívání a cítění je tak hrozně subjektivní. Jednou jdu na konzultace a pak na veterinu a beru si x neurolu, abych aspon pusobila v klidu, po druhý je někdo jinej vic v háji, že si pak ani nedovolim říct cokoliv o tom, jak dopadlo další vyšetření u veterináře, kdy mi měli říct, jestli moje zvířátko má ještě šanci.

Teď jsem se nějak chtěla dostat k tomu jádru ohledně důležitosti blízkých lidí, ale myslím, že jsem to do toho nějak zapletla. Nebo aspoň doufám, protože ve finále nechci aby nikdo věděl, jak mi je. Nejedu za nejlepší kamarádkou, nejlepším člověkem, a jediný možný vysvětlení je, že jsem prostě bezcitná svině. Jsem.Je to jednodušší než jít s kůží na trh. normálně bych šla, protože jde o moji nějlepší kamarádku, kterou chci vidět, ale well, jsem blbá píča a jsem k ničemu. V tom se cítim asi jedině dobře. V tom pocitu a postavení se znám. Vím jak v tom chodit. Mojí jedinou jistotou je nejistota.

Jsem hrozně ráda, že se vracím k tomu bavit se a neřešit stavu, protože upřímně to je jediný, co stojí za to. Real shitu bylo dost.

Twists

17. března 2018 v 0:18 | M.
Je krásný, jak se dokážou nálady a pocity měnit ze dne na den. Před dvěma týdny mi bylo tak mizerně, že jsem si chtěla navýšit AD, abych mohla přežívat a aspoň chvíli mít i dobrou náladu, dneska mi je relativně dobře a to jsem si je nakonec nenavýšila. Možná proto to je emočně nestabilní porucha. Možná to je tím, že jsem konečně začala něco dělat ohledně školy a cítit se jako člověk schopný něco dělat, co má místo tady na světě. Že to zvládnu, i když to je těžký. Protože nechci být jako ty lidi, co si nechají zkazit den a náladu přecpaným vlakem, kde si nemůžou sednout, nebo jedním nepříjemným člověkem v práci. Chci být ten, kdo se umí povznést nad věci a když potká nepříjemnýho člověka, který buď měl špatnej den nebo je jen tak zahořklý, že si dělá radost tím, že kazí den lidem kolem, nenechat si jim zkazit náladu a spíš ho jen litovat. Už jen ten pocit, že i jen díky tomu, jsem na tom líp než někdo, kdo má potřebu šířit svojí posranou náladu dál.

Nejdůležitější člověk na světě

3. března 2018 v 4:45 | M.
Každý má osoby, bez kterých by si nedokázal představit život. Nejdůležitější lidi na světě. U většiny (mělo by to být u všech, ale ne všichni mají to stěstí) to jsou rodiče, protože je doprovází celým životem od prvních vzpomínek, přes hádky a neshody k tomu, kdy si všechny "děti" uvědomí, jak pro ně vlastně rodiče jsou důležití a co pro ně obětovali.Pro ty méně štastné, kteří neměli štěstí na idilickou nebo kompletní rodinu, nebo aspoň rodiče, kteří o ně sem a tam projeví zájem, je těžký si představit oporu a podporu, kterou nezažili. Ale od toho je potom rodina, která není biologická, ale kterou si člověk najde během života a stane se pro něj stejně důležitou, ne-li ještě víc, protože díky absenci reálné rodiny dokáže o to víc ocenit tu, kterou si našel.

Já osobně nemám nijak zvlášť velký vztah k rodině. Můj nejoblíbenějši příbuzný byl můj táta. Moje spřízněná duše. Bohužel se rozhodl vzdát svého života a mě tu nechal s ostatními, kteří mi nikdy nebudou tak blízko. Alespoň v rodině.

Za svého života jsem naštěstí měla to štěstí, že jsem potkala lidi, kteří byli tak úžasní, že jsem je brala jako rodinu, kterou jsem neměla. To nejzvláštnější bylo, že mi přišlo, že oni se ke mně chovají jako ke členu rodiny=někomu kdo je pro ně moc moc důležitý. Tak jak se ke mně ani rodina nechovala. Cítila jsem podporu a ten pocit, že mě mají rádi no matter what, což bych si představovala, že by měla být ta rodinná láska - ať se stane cokoliv, jsme rodina...

Bohužel nevýhoda je ta, že ač se necháte zblbnout tím, že jste pro někoho jako rodina a věříte tomu, nikdy nejste TA biologická rodina, takže když se cokoliv stane nebo ani nestane, prostě jenom uběhne čas, není to tak, že jste rodina a musíte držet pohromadě, ale jste prostě jenom někdo, kdo býval důležitý, ale čas šel dál. A není tam žádné pouto, které by vás nutilo chtít se vrátit zpět k tomu udržování vztahu a vídání se, protože proč, když nás už nic nespojuje tak, že byste se potřebovali vidět často a říkat si věci...

Kvůli tomu vážně závidím mým konkretním známým, protože mi projevili takový zájem, že jsem se cítila jako člen jejich rodiny nebo jako stejně důležitý člověk jako bych byla člen rodiny. Ale ve finále nic z toho nejsem. Všichni mají svoje životy a nikdo se nechce nechat tahat někým zpět, ještě když není nic, co by ho k tomu morálně zavazovalo.

Nejhorší na tom je, že ať se můžu cítit jakkoliv osaměle, ublíženě, opuštěně, tak je to vlastně jedno pro ostatní, protože svět se netočí kolem mě, a den nebo chvíli, kdy se cítím tak strašně, že bych tak strašně uvítala, kdyby mě prostě někdo probodl, protože by to nemohlo bolet víc, než ten shit, co si prožívám, a když si brečim na zemi v křečích neschopna se zvednout, představit si jakkoukoliv budoucnost a jen doufat, že dostanu infarkt nebo rakovinu a za chvíli umřu a budu mít po starostech, tu chvíli, co beru jako že kolem není nic než já a moje bolest, tu nikdo nesdíli. Protože vidím, že i těm lidem, kteří pro mě byli všechno a chvíli jsem uvěřila tomu, že já pro ně taky, jen lezu na nervy a zbytečně jim otravuju život...Dřív bych si řekla, že jsem jen paranoidní, ale vzhledem k tomu, že to sleduji na nejdůležitějším člověku pro mně, kluk, kterej je všechno, co bych si kdykoliv mohla přát - můj nejlepší přítel v tom, jak si rozumíme, můj bratr v tom jak mi na něm záleží, můj jediný starající se rodič protože se jediný staral o to jak mi je a jestli jsem v pořádku, nejlepší partner protože jsem nepotkala někoho s kym bych se tak doplňovala a nemyslím si že někdy potkám někoho takového, a ač je pro mě tímhle vším a mnohem víc, vím, že já ho už jen obtěžuju a komplikuju mu život. Jako všem.

Nejhorší je uvědomění, že očividně existujete jen proto, abyste trpěli a následně ničili život ostatním kolem jen proto abyste vy samotní dokázali přežít. O to horší to je, když si plně uvědomujete, co děláte, a moc dobře cítíte všechno, co cítí lidi kolem, ale musíte fungovat tak, že jste to buď vy nebo ty kolem. Buď budu vnímat všechny ty signály o lidech kolem sebe, jak se cítí a proč a pohřbít sebe nebo myslet aspoň trochu na sebe a být sobecká. Každopádně ani jedno z toho mi nepřijde snesitelný...

Jak fucked up je když doufám, že dostanu rakovinu nebo něco a umřu a konečně se zbavím všech těch zbytečných trápění a shitů a hlavně se uleví lidem kolem mě, který jsem pořád stahovala. Ta úleva nemuset od všech poslouchat, že se mam víc snažit a že to je jen na mně a že se musím dát dohromady...

a vlastně ze všeho nejhorší je stejně ten pocit že noone gives a shit about me..

HAF

24. ledna 2018 v 3:25 | M.
Kdysi jsem nesnášela veškerý drogy. Odsuzovala jsem je společně s lidmi, co je užívali (a to nesnášim předsudky, oh well). Když jsem se někdy výjimečně zhulila, byla jsem nervozní z toho, že jsem moc zhulená a všem přijdu k smíchu. Ta paranoia... Po tom, co jsem se zbavila sebemenší chuti na to pít sama doma a celkově potřeby pít za každou cenu, mě začlo bavit se občas zhulit doma a uvědomila jsem si, že to je i lepší než alkohol a že stačí si navyknout na to, že mi pak hlava funguje trochu jinak, ale vlastně víc. Už jen ty pocity, že ať si pustím jakejkoliv film nebo seriál, příjde mi, že to bylo natočený přesně pro lidi v tomhle stavu a že si všichni rozumíme.
HAF je má nová zkratka v zápisníku, který jsem začla psát na uzavřeném oddělení PNB a do teď ho jakžtakž (čti jednou do měsíce ho otevřu nebo si párkrát řeknu, že by se mi teď hodil) používám, k označení textů, které píšu když jsem High As Fuck.

PS: Nebyla mi diagnostikována žádná závislost a kromě té na nikotinu myslím, že žádnou netrpím.

Co je špatně? aneb myšlenky člověka s diagnozou F603

20. ledna 2018 v 19:10 | M.
Psychologové mají úžasnou schopnost - položit jednoduše působící otázku, nad kterou musím přemýšlet další týden. Tentokrát to bylo, na čem bych chtěla pracovat, co chci změnit, co je se mnou špatně.

Automatický myšlenky. Přestat automaticky usuzovat to nejhorší a vždy mířený proti mně. Někdo se na mě špatně podívá nebo jen s neutrálním výrazem, hned myslím, že jsem udělala něco špatně nebo je seru. Všechno si dávat za vinu bez zvážení možnosti, že by chyba nemusela být na mé straně nebo že to tak vůbec není. K tomu vede to, že nedokážu odhadnout situaci a reakci. Nejde mi posoudit, jestli má někdo vážně něco proti mně, nebo je to jen v mý hlavě. Jestli mám právo se naštvat nebo se chovám jak blázen a reaguju přehnaně. A i když si uvědomím, že je to přehnané, nemůžu se zbavit těch přehnaných emocí, které to ve mně vyvolalo, a uklidnit se. Jednu vteřinu můžu být na někoho naštvaná a chtít mu ublížit nebo ublížit sobě a pak stačí jedna věta a najednou je to můj nejoblíbenější člověk na světě. Nerada řeším sračky a přitom si moje nálady a emoce dělají co chtějí. V jednu chvíli jsem ten nejempatištější člověk na světě a za chvíli vypnu a přijdu si jak ta nejcyništější a nejzlomyslnější svině. Jednu chvíli bych chtěla, aby mě všichni litovali a druhou si představuju, jak kdybych teď byla v nějaký terapeutický skupině, tak bych měla chuť všechny proplesknout, aby přestali brečet a probrali se a začali něco dělat i když moc dobře vím, že tak to úplně nefunguje. Už jen jak mě vytočil jeden novej kluk ve skupině, kterej nám na naše problémy řekl, ať chodíme víc ven a nečešíme píčoviny. Ale taky se smál, že řešíme problémy s hranicema a nakonec to byl jeho problém. Nemůžu věřit ani tomu, jestli někoho vážně mám ráda nebo mě to za týden přejde a začne to pro mě být ten nejotravnější člověk, jakého jsem kdy poznala. V jednu chvíli jsem nejšťastnější, miluju svůj byt, svojí práci, svojí svobodu, plány do budoucna a za minutu zvažuju, jestli se nezabít a jestli by to vůbec někoho zajímalo. Neustále se bojím, že znovu spadnu to toho prázdna, kdy budu přemýšlet nad tím se pořezat, abych něco cítila nebo just for fun, a tak se pořád snažím zaměstnávat a být aktivní a dobře naladěná a ani něvím, jestli to jsem já nebo další zástěrka všeho. Mám se motat dokola ve sračkách nebo neřešit nic a bavit se dokud to jde? Jednu chvíli jsem nejbezstarostnější, nejsebevědomější, nejšťastnější člověk na světě (kolik lidí mi řeklo, že by do mě neřekli, že jsem skončila v blázinci protože jsem nechtěla a nemohla žít dál) a za chvíli jsem největší sračka na světě, která ani nemá svoje názory na nic ani představu o sobě samé. Bylo by fajn si nějak ujasnit nebo ustanovit svoje charakteristiky a představy o sobě místo střídání x osobností, nálad, názorů během dne a čekat, co přijde dál.

Pár random věcí o mně

2. ledna 2018 v 11:54 | M.
Jelikož mám problém se charakterizovat, jak je v definicích o HPO napsaný "nejasné představy o sobě samém", napíšu alespoň pár random věcí o sobě, protože věci jako věk, bydliště jsou jen údaje, které člověka nijak nepopisujou.

Mám problém fungovat v dnešním světě. Jednoho dne chci odjet někam do džungle a pomáhat v nějaké zvířecí záchranné stanici.

Radši bych zabila člověka než psa nebo kočku.

Mám fobii z pavouků a klaunů.

Moc bych chtěla mít ochočenýho draka.

Mám ráda hřbitovy.

Všechno je pomíjivé. Proto jsem zanevřela na vztahy a mým životním partnerem bude samojed.

Najít si stejnýho blázna jako já (konkrétně se stejnou poruchou osobnosti) není vůbec ale vůbec dobrý nápad.

Irsko na mě působí jako místo snů. Ta přiroda, atmosféra, hudba, počasí, irská hospody...

Chtěla bych si vydělávat hraním počítačových her.

Práce s lidma mě jednou zabije.

Nejsem kamarádka s hranicema.

Nejlepší období pro mě byl pobyt v PNB.

Jsem hodně nenáročný divák a mám radši oddechovější filmy bez hlubšího smyslu. Stačí mi pořád něco řešit ve svý hlavě, nepotřebuju k tomu ještě deep psychologický filmy. Sci-fi all the way.

Nechci dospět. Nikdy.

Konec dobrý, všechno dobrý

31. prosince 2017 v 15:56 | M.
Ke konci roku je čas na nějaké to shrnutí roku 2017.

Konečně jsme si s kamarádkou našly vlastní bydlení na fajn místě a co je lepší, mám nejlepšího souseda - nejlepšího kamaráda. +!

Jedny z nejlepších zážitků byly dovolený. Dlouho jsem nikam necestovala, proto vyrazit sama do Izraele a pak s kamarády autem se stanem do Itálie bylo takový probuzení toho, co chci dělat a na co jsem pozapomněla. Jako i proč jsem vlastně začla studovat cestovní ruch. Za to je + pro rok 2017.

Smutnější částí byly rozchody, jak s pro mě nejdůležitějším člověkem vůbec, tak s druhým hodně super člověkem. Vlastně nebylo nic špatně, ale najednou to prostě už nešlo, což mě taky dokopalo ke stavům osamělosti a beznaděje bez jakýchkoliv vyhlídek do budoucna, když zazdím nejlepší vztahy, jaký bych si mohla přát, což nakonec vedlo k mé hospitalizaci v Bohnicích. Tak za to -.

Když jsem si říkala, že na rok 2017 zpětně vzpomínám jako na úspěšný, vzpomínka na moje stavy a začátky v Bohnicích mi nedovolily se z toho radovat, jelikož mi to pořád připomínalo v jakých stavech jsem byla schopna být a že to nemusí být trvale pryč, i když mi je teď líp. Nicméně moje hospitalizace byla jedna z nejlepších věcí, co se mi mohla v životě stát. Mohla jsme si konečně odpočinout, přijít na původ mých problémů, rozebřat celý můj život od dětství a vedět s čím bojuji. Taky srovnat si priority a umědomit si, co je důležité a kdo. Naučila jsem se vážit si lidí kolem mě a nebrát to jako samozřejmost nebo to dokonce přehlázet. Trochu toho pozitivního myšlení. Takže za to velké +!

Taky jsem si díky tomu našla plány do budoucna, co mě baví, co chci, takže mám teď smysl, proč ráno vstávat a pracovat a učit se. +!

Skončila jsem v práci, kterou jsem začínala nesnášet. Směny 12 hodin, s tím že jsme tam nikdy nebyly 12 hodin, ale dost běžně i 15 hodin. Celou dobu být sama na recepci hotelu, který má 160 pokojů a kde nic nefunguje, takže všichni nasraný. Jediný co nám pomáhalo nezbláznit se tam byly holky, se kterýma jsme si z toho a z hostů dělaly srandu. Taky jsem tam našla nejlepší kamarádku, která mě držela v nejhorších chvilích a se kterou jsem zažila i ty nejlepší. Našla jsem si klidnou práci s lepším platem a blíž domu. Nemusím už vstávat ve 4:44 abych se domů vrátila ve 22:00 a další den znova. Ještě k tomu ty denní a noční. NIKDY VÍC. ++!

6x+
1x-

Je skoro neuvěřitelný říct, že 2017 byl pro mě vážně skvelej a budu na něj moc ráda vzpomínat, když to byl rok, kdy jsem se málem zabila a dostala dvě diagnozy poruch osobnosti, ale je to tak. Stalo se toho hodně, ale nic, co bych teď udělala jinak. Člověk se prostě občas musí dostat na dno, aby se mohl odrazit. Vím, je to otřepaný, ale v bohnicích mi to řeklo spoustu spolupacientů, takže na tom něco bude :D Poznala jsem spoustu skvělých lidí, kteří mě vážně znají a utužila jsem dost přátelství, o které nechci nikdy přijít.
Na 2018 se těším, protože tentokrát vážně věřím, že bude ještě lepší. Když mám tolik plánů:

  1. konečně dodělám vejšku
  2. za odměnu za dodělání školy jet na Kubu
  3. 7 nových tetování,
  4. koupit si nový nábytek
  5. navštěvovat každý měsíc nejlepší kamarádku ve Valencii
  6. pořídit si samojeda a mít tak konečně životního partnera, který mi bude rozumět (musim brzo napsat článek o tom, jak jsem se do nich zamilovala a jak mi zachránili život, protože irl nemluvim skoro o ničem jiným.)
a to není seznam přání, to je seznam věcí, které se stanou! :D

Přeji všem šťastný nový rok, lidi se kterýma si ho šťastný uděláte (i když člověk stejně nejdřív musí začít mít rád sebe a umět být sám se sebou) a stejně dobrou náladu jako mám teď já (a ne, není to jen antidepresivama :D)!

Izrael

25. listopadu 2017 v 23:02 | M.
Nedávno jsem přemýšlela, kdy jsem byla naposledy vážně šťastná. Bude to už skoro půl roku, kdy jsem letěla do Izraele navštívit svého v té době přítele, kterého jsem poznala přes World of Warcraft. Nečekala bych, že někdy vyrazím sama na výlet do Izraele, ale hrdost nad tím, že jsem se jednou k nečemu odhodlala a prostě si jeden den koupila letenky a dotáhla to do konce, byla silnější než strach. Můj izraelský kamarád, se kterým jsem hrála asi 2 roky už navštívil Prahu dvakrát, tak jsme si řekli, že teď je čas přiletět se podívat na něj a jak to vypadá v tom jejich kibucu, když si tolikrát stěžoval, jak do nejblizší restaurace nebo McDonaldu musejí jet kdoví jak dlouho. Máma si myslela, že jsem si dělam srandu, když jsem jí oznámila, že ji nebudu moct pohlídat psa, protože budu v Izraeli.

Dost jsem se děsila vstupního pohovoru, že mě tam třeba ani nepustí, protože cestuji sama a nemůžu jim ukázat rezervaci v hotelu a zůstatek na účtu, což jsem četla, že občas chtějí. Při cestě z terminálu na cestující čekaly asi 4 budky s pracovníkama, jeden z nich vypadal obzvlášť nepříjemně. Samozřejmě že jsem vyšla právě na něj. Nakonec se ptal jen na běžné otázky jako číslo letu, jestli jsem už v Izraeli někdy byla, jak dlouho tu budu a proč sem vlastně jedu. Odpověď na poslední otázku ho asi trochu zaskočíla, když jsem řekla, že jedu visit my israeli boyfriend, a nechal mě jít. Pohoda. (To jsem nevěděla, že horší je ten pohovor při odjedu.) Celkově jsem měla super servis. Přítel čekal na letišti, aby mě odvezl autem z Tel Avivu cca hodinu a půl do jejich kibucu. Moje první dojmy utvořila stávka taxikářů před letištěm, kteří si tam zřejmě udělali party, a na benzínce zástup asi 30 ortodoxních židů. Byli všude. Už jsem si začla říkat, že to je tu asi normální, pak jsem ale zjistíla, že tam měli autobus, tak asi jeli na výlet.

Kibuc byl úžasnej, všude malý baráčky s velkýma zahradama a nikde žádný ploty. Lidi se tam znali, v místním obchodě neplatili při každém nákupu, ale psalo se jim to na účet, který platili na konci měsíce nebo tak nějak. Ale nejlepší bylo moct všude cestovat autem. V tomhle to byla nejlepší dovolená vůbec. Nebyli jsme ničím vázaní, mohli jsme si jet, kam jsme chtěli, nebo zlstat doma a jet jindy. Součástí našeho plánu a vlastně i důvod vybranýho termínu mý návštěvy bylo navštívit koncert Epicy v Tel Avivu. Návštěva Haify bylo taky něco úžasnýho. Ani mi nedošlo, že tam je vlastně moře, takže budem moct jet i na pláž, kde jsme si postavili stan a zůstali tam přes noc. Ten pocit být v autě s přítelem, poslouchat naše oblíbená písničky a jet si v krásným počasí, kam chceme, nemuset nic jinýho řešit, být pryč od všeho stresu a každodenní rutiny doma - to byl ten nejšťastnější moment možná i mýho celýho života. Nebo aspoň který si vybavím. Nevzpomínám ani tolik na to, jak jsme chodili po pláži, po kibucu, po Tel Avivu, Caesaere, kde jsem poprvý po letech stíla nohama v moři, ale na ten moment, kdy jsme někam jeli v autě a došlo mi, že jsem tak šťastná, že bych brečela.

Škoda, že nikdy nic pěknýho netrvá věčně.

2 měsíce v duševních lázních

29. října 2017 v 21:20 | M.
Je docela normální, že všichni nadívaj na svojí práci. Nadávala jsem dost, až se mi tak nějak omylem podařilo udělat si dva měsíce prázdnin. Už jsem si jela docela rutinu - práce, víno kdykoliv kdy jsem tam nemusela, a všechny problémy, nálady svádět na práci. Asi to nebude tak úplně tím nebo to jen spustilo, každopádně se mi nějak nepozorovaně zhoršovalo, co se dalo. Jednoho pěkného rána po troše vína a koukání z okna a polemizováním o tom, jestli by nebylo jednodušší z něj vyskočit a jak je to vysoko (2 patra, což by asi spíš skončilo nějakým handicapem). Po pár hodinách takhle mi konečně došlo, že mi vůbec nedošlo nad čím to vlastně uvažuju. Nebylo to poprvý, ale z tohohle období jsem se už nějak dostala zaměřováním se na věci, co musím dělat, jak musím fungovat atd. Tak jsem si řekla, že zkusím někam zavolat a postěžovat si. Vytočila jsem linku krizové intervence PN Bohnic, kde mi teda řekli, že bych se radši měla stavit tam a pořešíme to. Tak jsem se v 7 ráno vypravila přes celou Prahu do Bohnic aniž by mi to přišlo jakkoliv podivné. Čekala jsem, že se mi uleví vypovídáním se a možná mi dají nějaká antidepresiva pro lepší náladu. Nečekala jsem však, že mi psycholožka řekne, že by si mě tam spíš chtěla nechat hospitalizovat na chvíli. Říkali týden nebo dva, možná max. šest. Řekla jsem si, že mi je dost bídně a už bych si zasloužila chvíli volna a někoho, koho budou moje problémy zajímat. Po té noci beze spánku a posile vína mi bylo vše docela jedno, i když jsem se najednou ocitla na uzavřeném oddělení s dalšími 7 spolupacientkami na pokoji, zabaveným zrcátkem. Jen jsem si říkala, že to bude zítra dobrá kocovina probudit se v blázinci.

Teď už ale vážně. Vínem to očividně způsobeno nebylo, jelikož i další dny mi bylo vše dost jedno. Jen jsem koukala kolem sebe na další spolubydlící s různými diagnózami a byla ráda, že konečně nemusím nic řešit ani přemýšlet. Vlastně mi přemýšlet ani moc nešlo celkově, ani číst, ani vést nějaké konstruktivné konverzace. Konečně klid. Jediný, na co jsem musela myslet, je že budu muset vstát na jídlo, ale to nám hlásili, takže všechno pořešený. Kdybych si nezačala psát dny a co se dělo (dělo se maximalně to, že jsem měla návštěvu nebo jsme zkoušely hrát nějakou hru, což nám stejně moc nešlo), ani bych nevěděla, co je za den a jak dlouho tam jsem. Naštěstí po 10 dnech na tomto oddělení jsem byla přesunuta na otevřené psychoterapeutické režimové oddělení. Překvapovalo mě, že tam lidi už normálně komunikují a celkově vypadají lépe a rozumněji. Jak se ukázalo, většina lidí tam byla kvůli pokusům a depresím. Musím říct, že tito lidé mají nejlepší smysl pro humor a můj pobyt na psychiatrii mi postupně začal připadat jako tábor.

O dva měsíce později - přišel čas vrátit se do normálního života. Člověk by neřekl, jak se na ten každodenní život venku dá tak rychle odvyknout. Každopáně musím říct, že dojít tam, byla nejlepší věc, kterou jsem v životě udělala. Celý život mi nikdo nepomohl, když jsem chtěla psychologa nebo se vyzpovídat z mých myšlenek a stavů, říkala jsem si, že je jenom něco špatně se mnou, ničemu jsem nerozuměla. Po dvou měsících léčby, skupinových terapií, arteterapií, indivduálních pohovorů a dalšího mi dáva téměř vše smysl. Vím příčinu, proč některé věci beru tak, jak je beru, a proč mam problémy s určitými věcmi. Neměla bych mít asi radost z toho, že mi diagnostikovali poruchu osobnosti, ale aspoň vím, s čím pracuju. A také mě naučili další užitečnou věc - nebát se mluvit o svých problémech, protože se samy od sebe nevyřeší. Je to dost ulevující.

Návrat po dovolené

21. června 2017 v 1:06 | M.
Mám ráda chvíle, kdy mým největším problémem je, že si nemůžu koupit dva muškáty u vietnamce, kterýho vždycky jentaktak stíhám, aby mi neujel poslední vlak, protože je vždycky v nejvyšším regálu a na ten druhej muškát za ním prostě nedosáhnu a tak musím vzít zavděk chardonnay vedle. Není nad to nevstávat další den ve 4:44 do práce.

Je smutný přijít po týdnu dovolené do práce a připadat si, jak kdybych tam nebyla maximálně dva dny. Říkala jsem si, jak bud po týdnu relaxování odpočatá a jak mi to vydrží. Jeden den. Po týdnu ježdění autem po Izraeli podle vlastního rozvrhu - jeden den strávit v posteli sledováním Přátel po hodně brzkém letu, druhej den si zajet do Tel Avivu na metalovek koncert, třetí den spát na pláži..přesně jeden den. A pak přijede 80 studentů, jejichž učitelé se snaží nacpat 4 do dvoulúžkového pokoje. a "devuska a vy nepanemajete pa rusky?". Mimochodem, když si chce člověk odpočinout od rusky mluvícíh hostů, neměl by letět lowcostem do Izraele. Připadala jsem si jak na výletu do Varů.Alespoň příplatek za místo u okýnka stál za to, moct celý let blokovat výhled dvěma obzvláště příjemným. Asi za to jsem na cestě zpět zchytala křičící mimino přímo za mnou. Karma je svině.


Něco pro začátek

19. června 2017 v 18:30 | M.
Tak nejdřív něco k úvodu o mně a tomto blogu. Neřekla bych, že jsem úplně špatnej člověk. Nepodkopávám nohy dětem ( i když mě baví se jim smát, když spadnou), chovám se slušně k starším lidem (dokud mi nezačnou nadávat do ku*ev, protože sedíme na opěrátku lavičky, kde jinak sedají jen bezdomovci, takže není moc co zašpinit) a občas mi i udělá radost poradit někomu cestu nebo zeptat se cizincům taxikáře na cenu cesty v češtině, aby jim pak nemohli napálit turistickou cenu.

Asi jsem si i naivně myslela, že o tom bude moje práce na hotelové recepci - pomáhat hostům a dostat za to poděkování a úsměv. Hodně hodně naivně...Samozřejmě je pochopitelné, že se občas někdo špatně vyspí, ale že by mělo se spánkem problém půlka populace momentálně se ubytovávající v nejmenovaném pražském 3* hotelu, je trochu podivné.

Každopadné jsem se po roce čekání na záchranu od kolegyně, která mě přijde vystřídat, a strávíme dvě hodiny stěžováním si, nadáváním a smáním se, rozhodla, že všechyn zajímavější historky budu zapisovat sem, a aspoň tak budu ráda, za každý nový incident, jakožto nový příspěvek pro pobavení.

For the record: Mám svojí práci ráda, ale jakožto sebelitující stvoření si člověk občas potřebuje mít kde postěžovat.


 
 

Reklama