I like

Chuck Palahniuk [Strašidla]

6. ledna 2018 v 17:51 | M.

Asi jsem se zamilovala. Viděla jsem Fight club, ale nic od Palahniuka jsem nečetla, což byla velká chyba. Prý je tato kniha občas nechutná nebo pohoršující (u povídky Střeva prý lidi zvraceli nebo omdlívali), mně spíš přijde, že je geniálně napsaná. Výstižně, vtipně se spoustou nepatrných maličkostí, které mě nutily se zamyslet a obdivovat, jak v pár slovech může být tolik věcí tak výstižně, až mě to zaráželo. Už jen názvy postav jako Svatý nestřeva, Miss Amerika, Matka Příroda, Slečna Kejchalová napovídají o myšlenkách autora. K čemu jsou nám čtenářům jména postav, které dostali po rodičích? Nebylo by lepší říkat jim nějak, co je charakterizuje?

Příběh je o skupince lidí, která odpoví na inzerát nabízející 3 měsíce ve spisovatelskému domě odříznuti od civilizace pro dokonalé prostředí na psaní a vytvoření veledíla. Avšak místo toho všichni zůstanou uvězněni ve starém divadle a jediné, čím si budou moct krátit čas, je vypravování příběhů. Vlastně to je ideální situace pro vytvoření příběhu, který potom budou moci vypravovat a stát se slavnými. Jen aby se stalo dostatek hrůz, aby bylo co vyprávět a aby je celý svět litoval a zajímal se o ně.

Francois Villon - Tulákova balada

29. října 2017 v 20:45 | M.
U plných stolů krutým hladem zmírám,
a žhnoucích kamen zabíjí mne mráz,
čeho se dotknu jen střepy sbírám,
až po krk v blátě zabíjím svůj čas.
Můj úsměv rybníček je slzavý,
a slzy zas tak veselé,
když náhodou mne Slunce pozdraví,
že v životě jak v kostele
bych kleknout moh´, ať požehná mi Pán...
já, všemi ctěn a všemi popliván.

Mou jistotou je nestálost a zmatek,
jasno mi vchází z temných nočních chvil.
Jen to je mé, čeho mám nedostatek,
a to, co miluji, jsem dávno zardousil.
Když v představách svých včerejších jsem host,
až s dneška soumrakem jsem přijít měl.
Tvář i vlas Měsíce má sinavost.
Kéž bych list fíkový byl aspoň obdržel
když bědný, nahý budu světem štvám...
já, všemi ctěn a všemi popliván.

A přece tolik naděje mám v duši,
štěstíčko na mne přímo dotírá,
že zabouchnu, protože mě to ruší,
všechny ty dveře, co svět mi otvírá.
Ke zlatým mísám už se nakláním
a červi prahnou po mých útrobách,
smůla mě škrtí, já se nebráním,
kam hvězda nesvitne, tam ve mdlobách
keře bezu černého mít budu za altán,

Francois Villon, vždy ctěn a popliván.
 
 

Reklama