Přijmout sebe sama

21. září 2018 v 0:09 | M. | 
Po roce terapií můžu říct, že je to asi za mnou. Dokonce jsem zjistila, že jsem zřejmě optimista, když na mě nedoléhají deprese a další představy. Byl to asi nejnáročnější rok. Rozhodně se toho stalo nejvíc. Prošla jsem si dobrovolnou hospitalizací v blázinci, nedobrovolnou hospitalizací v blázinci, prožila jsem si doby nechutě žít, zoufalství, prázdnoty, rezignace. Na druhou stranu jsem potkala spoustu skvělých lidí a díky terapiím jsem se dostala k tomu, co všechno dělám špatně, co všechno je v mý hlavě špatně. Co jsem celý život dělala špatně, že jsem si ho ani sebe nedokázala vážit. Prošla jsem si všema křivdama a utrpením z dětství abych se naučila mít se ráda, mít ráda svůj život a moct být konečně šťastná, i když se něděje nic přelomovýho, spíš naopak.

Pořád si na to zvykám. Žila jsem celý život s přehnaným prožíváním všeho, přehnaným pozorováním gest a skrytých významů, promítání 150 scenárií za každou větou nebo výrazem. Všechno jsem si brala moc osobně, netušila jsem, co budu cítit další den nebo za půl hodiny. To střídání vzteku, smutku, radosti, nervozity, deprese bylo vyčerpávající. Kdykoliv jsem měla dobrou náladu, nějak se mi podařilo si připomenout, že nemám důvod ji mít a že se brzo něco posere a přejde to. Komu by takovej život stál za to se pořád snažit a bojovat a nevidět nic z toho? I během terapií a pobytů v Bohnicích to nebylo úplně lehký a představa toho, že to bude běh na dlouhou trať taky nebyl zrovna pozitivně vyhlížející. Nicméně po roce si konečně připadám jako někdo, kdo chce žít.

Nejdůležitější ze všeho fakt asi je poznat se a naučit se mít rád. Pokud se nebudeme mít rádi my, jak nás má mít rád někdo jinej? Jak pak máme být schopni mít zdravý vztah, když nedokážeme žít sami se sebou. To byla asi moje největší lekce. Před rokem jsem měla šanci na nejlepší vztah, který by mohl vydržet, jediný, kdy jsem si to vážně dokázala představit. Jenže v tu dobu mě ta představa děsila. Proč by vlastně se mnou někdo chtěl být? Když neznám a nechápu sama sebe, jak se můžu plně soustředit na vztah? Vlastně jsem asi pořádně ani nechápala, jak by to mělo fungovat. Nechápala jsem jak já funguju...Teď už můžu říct, co chci a jak bych si svůj život představovala. Teď už i dokážu mluvit o věcech a říct někomu, že ho mám ráda. Už si i dokážu představit, proč by někdo mohl mít rád mě. A hlavně se už nebojím odmítnutí, protože pořád bude aspoň jeden člověk, který se mnou bude chtít strávit zbytek života - já.

Nemůžu litovat toho, co se stalo. Vím, že kdyby se to nestalo, nedopadla bych tak, jak jsem dopadla. V knížce Všichni žijem v blázinci říká psychiatr Radkin Honzák, že za ním pacienti chodí s tím, že chtějí aby vše bylo jako dřív, jenže si neuvědomují, že kdyby to bylo jako dřív, dovedlo by je to opět k tomu samému, tedy do blázince nebo aspoň k tomu psychiatra navštívit. Nemůžu litovat toho rozchodu, prootže vím, že předtím jsem na to nebyla připravená. I pokud mě ten člověk teď odmítne (ještě že si tohle odmítá číst :D), nemůžu litovat toho, kolikrát a jak jsem to dřív posrala, a že toho bylo kurva hodně. Dneska se za to docela stydím a naprosto bych chápala, kdyby se mnou už nechtěl mít nic společnýho. Asi by to bylo pro jeho dobro. Na druhou stranu jsem teď někde jinde než dřív a stejné chyby bych už nedělala. Nepochybovala bych. Hlavně bych už uměla být šťastná a nic víc by mi nechybělo. O co víc jde?


 


Komentáře

1 Hrobárka Hrobárka | Web | 22. září 2018 v 2:02 | Reagovat

Je úžasné si prečítať tak pozitívny článok a môcť vidieť aký kus cesty si ušla.
Gratulujem a želám aby ťa táto novoobjavená cesta zaviedla tam, kde budeš šťastná!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama