Zkušenost na kterou (ne)chci zapomenout

4. června 2018 v 13:26 | M. | 
Bohnice jsou super. Pokud tam jdete dobrovolně. A na správné oddělení.

Souhrou pár zkurvených situací (úmrtí, odmítnutí a alkoholu) jsem se ocitla na detoxu. Vážně si nepamatuju, kdy by mi v životě bylo hůř než v těch pár chvílích, které vedly k mému odjezdu sanitkou do Bohnic a následných pár dní na uzavřeným oddělení, kde byli všichni ještě opilý, zfetovaný, v delíriu nebo prostě v prdeli. A tak jsem se ocitla na sledovaném pokoji s okýnkem, bez telefonu, nez návštěv odřízlá ode všeho a všech, bez cigaret a bez svých antidepresiv, která mi vyměníli za diazepam, prý abych nespadla do delíria nebo neměla jiné abstinenční případy. Na mojí reakci, že abstinenční příznaky nemám, protože nejsem alkoholik, ale ráda bych zpátky svá antidepresiva, protože jsem emočně nestabilní a v tuto chvíli ještě víc, mi bylo odpovězeno, že abstinenční příznaky nemám právě díky těm diazepamům. Tak dík moc. Ono musí být asi těžký podívat se do nějakýho záznamu z minulý hospotalizace žejo. Proč taky, stejně tu jsou všichni jen alkáči a toxíci, co řeknou cokoliv. Fakt super přístup, všichni jsou tu závisláci, nacpem jim diazepamy a po nocích se jim budem smát, což bylo hrozně moc příjemný. Je jedno, že někdo už takhle má problémy s tím udržet se naživu se svojí psychikou. Nikdy jsem si nepřišla víc sama a víc v prdeli. Chodila jsem brečet na záchod, jednak abych nerušila dalších 5 spolubydlících, které vypadaly, že nespaly tak týden, a pak taky abych neskončila přikurtovaná se zápisem "neklidná/problémová" a pár dny navíc na tomhle super oddělení. Docela boj mezi hlavou a pocitem na zhroucení. Zaměstnat jsem se mohla tak vymalováváním obrázků dvěma pastelkama, ne díky. Tak jsem si pořád chodila pro čaj a pak na záchod, abych dělala aspoň něco a nemusela jen brečet v posteli schoulená do klubíčka, jako by mi to mělo pomoct zastavit tu hroznou bolest ve vnitřnostech. V tu chvíli jsem si říkala, jestli jsem do teďka nebyla dostatešně narušená, teď už budu definitivně v prdeli a v duchu jsem litovala, že jsem vůbec něco někomu říkala a prostě se na to všechno nevysrala, když už na to nemám sílu. Poučení pro příště.

Po dvou dnech na detoxu a třech týdnech na oddělení pro závislé odcházím s tím, že už nečekám nic. Nečekám, že mi někdy bude dobře, ani mě nenapadlo, že bych třeba mohla mít radost z nečeho. Jen to zkusit nějak přežívat dál a uvidí se, jestli a jak to půjde.

Jednu věc se ale Bohnicím musí nechat. Vždycky tam potkám pár super lidí a pár věcí si i uvědomím. Na druhém oddělení jsem měla štěstí na 5-6 vážně skělých lidí a pokoji na nejlepší. Nevím, jak to dělaly, ale vždycky mi dokázaly zvednout náladu, po večerech jsme se smáli jak blázni, že se mi až nechtělo odcházet a už teď, v den příjezdu domů, se mi stýská. Terapie nic moc a celkovej nápor na psychiku šílenej, ale těch pár holek mi pomohlo to celý přestát i si z toho dost odnést. Nejkouzelnější je, že tam člověk potká lidi, který by v životě jinde nepotkal a lidi, co jsou spolu zavřený na pavilonu si většinou prošli dost sračkama a tak si navzájem vypomáhají, jak můžou. Tak mi i to věžení něco přineslo. Dokonce si říkám, že jsem se tam měla dostat, protože jsem tam potkala holku, co měla úplně jinej život než já a stejně jsme se tam našly. Až nás překvapovalo, kolik toho máme společnýho a navzájem jsme si hodně pomohly a doufám, že to tak bude pokračovat i dál. I když člověk pomůže jednomu člověku, hned si může přijít aspoň trochu mín zbytečnej a mít pocit, že jeho existence přecijen má nějakej smysl.

Bohužel se mi tímhle pobytem ještě víc zhoršily moje předchozí problémy jako pocit osamělosti, že na mně nikomu nezáleží, že by bylo všem jedno, kdybych už nebyla a že na mě tu policii zavolali jen aby nemuseli mít oni špatnej pocit, že nic neudělali. Předtím jsem si aspoň ve většině chvílích snažila namlouvat, že to je jen v mojí hlavě, že jim na mně vážně záleží a že mám lidi, co mě mají rádi. Teď to nějak nejde. Nevím, co mi zbylo z mýho zbytku pudu sebezáchovy, jen vím, že už nepotřebuju být opilá, abych měla tyhle myšlenky. Rozhodně tím ale už nebudu obtěžovat nikoho, je to můj boj a nechci starost a pozornost z lítosti nebo strachu.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama