Otevřenost

3. května 2018 v 19:58 | M. | 
Nedávno (včera) jsem psala o festivalu Na Hlavu o destigmatizaci a nedalo mi to se na tohle téma nevyjádřit. Na přednášce/diskuzi Moje jméno není diagnóza se hodně rozebíralo, jak mají lidé s duševními nemocemi omezený život a jak na ně lidé koukají skrz prsty.

Ano, stalo se mi, že se má bývalá šéfová ptala kolegyně, jestli se na mě má nějak připravit, když jsem se za ní měla stavit vrátit zámeček a kartičku poté, co se dozvěděla, že jsem pobývala v Bohnicích. Také jsme v terapeutické skupině rozebírali strach jednoho ze spolupacientů, jak budou v práci a v okolí reagovat na to, že byl na psychiatrii. Měli jsme dávat tipy a nápady, jak to zvládnout co nejlépe. Asi jsem divná, ale po překonání prvotního šoku, že já sama tam jdu, jsem to brala docela s nadhledem, jak jen bylo v tu chvíli možný. Dokonce jsem to volala kamarádům jako "to byste neuvěřili, co se mi stalo..". Tak ono je to tak lehčí žejo, než někomu přidělávat starosti. I sobě.

Po nějaké době tam, kdy jsem se fakt začala dávat dohromady a konečně poznávat, kde jsou ty problémy, a fungovat líp a pracovat na sobě, jsem si říkala, že to bylo nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy v životě udělala. Až tak moc mi to pomohlo. Proto jsem pak neviděla jediný důvod nesdělit to všem blízkým (i trochu méně blízkým). Přijde mi to prostě jako součást mě. Tak mam diagnózu. Nemám nakažlivou nemoc. Je to jakoby jen část mojí charakteristiky. V dobrým i ve zlým. Proč bych to měla tajit? Když mě za to někdo odsoudí, není to člověk, se kterým bych se chtěla bavit, protože tím odsuzuje i část mne. Někdy to může být třeba jen z nevědomosti, proto si myslím, že je důležité o tom normálně mluvit. Vysvětlit, že psychiatrie není jen neklid, kde jsou lidí přikurtovaný na lůžku, ale prostě duševní lázně, kde si může člověk pomoct, pokud chce. A kde může poznat lidi s nějčernějším humorem. Že nejsem žádný psychopat, od kterýho by mohli čekat kdovíco. Nic se na mně nezměnilo od mé hospitalizace a diagnostiky, jen jsem spokojenější, což je dobře žejo.

Proto jsem taky tomu spolupacientovi navrhovala to prostě lidem podat jako normální věc. Situace je jen tak divná, jak si to my připustíme. Stejně tak to můžu vzít tak, že když to někomu řeknu a on mě zavrhne, můžu zavrhnout já jeho za to, že má předsudky a já nemám ráda lidi s předsudky...jakoby nasrat.

Na festivalu říkali, že je potřeba o tom hlavně mluvit. To můžu potvrdit. Říkám si ale, jestli jen já mám takové štěstí na své okolí, že jsem se (aspon do očí) nesetkala s žádnými negativními reakcemi, nebo pomohlo to, že jsem se k tomu postavila čelem, všem řekla, jak to bylo, čímž jsem aspoň trochu mohla snížit nějaký fabulování. Nebo jen jsou všichni mí kamarádi taky blázni. Kdo ví.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama