Budeš nám chybět

13. května 2018 v 20:08 | M. | 
Mam psát bakalářku, ale fuck it. Odešel nám někdo blízký. Byl s námi v Bohnicích, vlastně stejně dlouho jak já. Dva měsíce jsme se vídali každej den. Byl jak náš táta a bratr v jednom. Vyprávěl nám neuvěřitelný historky a vtipy. Vždycky nám zlepšil náladu ať už jimi nebo svým chrápáním a schopností usnout do 5 vteřin kdykoliv a kdekoliv. Jeden by si ani neuvědomil, jak velký dokáže někdo udělat dojem za 2 měsíce. Takový, že na něj nikdy nezapomenete. To on uměl.

Nejhorší na tom asi je, že ve stavu, ve kterým se člověk dostane do blázince, hledá jakejkoliv světlej bod, kterýho se může zachytit a přivítá ho jako záchranu života. Stejně tak všichni lidi kolem, co na tom byli stejně, se kterýma jsme tam trávili čas, se kterými jsme si navzájem pomáhali, opírali se o sebe, upřímně si přáli jen to nejlepší a radovali jsme se z pokroku ostatních, což nám pomáhalo k našemu samotnému zlepšování, se stali navždy něčím víc, než by se kdokoliv venku mohl za tak krátkou dobu, i za delší dobu, stát. Protože my jsme tam spolu byli celou dobu, my byli v těch sračkách společně, my jsme se z nich navzájem dostávali.

Když pak člověk sleduje, jak se všichni lepší, říká si, že jim přeje, aby se odtamtud dostali zpátky do života, že všechno bude lepší už. Že je tohle ten odrazový můstek, od kterýho se odrazíš a bude jen líp. Že se budeme scházet a vyprávět si o tom, jak se mámě teď dobře a vzpomínat na náš pavilon a vysedávání na lavičkách s kofolou. A ono ne. A paradoxně to musí být člověk, který si z nás dělal srandu, že jsme fňukny ze zelený skupiny a nic nevydržíme. Jsi to ale vůl. Kdo se nám teď bude smát?

Už jsem si říkala, že čím víc lidí kolem umře, tím se to snáší líp. Stejně na to ale člověk nikdy nebude připravenej.

Panáka na tebe, Vašku!
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama