Last calling

5. dubna 2018 v 5:14 | M. | 
Teď je jedna z těch chvílí, kdy lituju, že jsem někomu sdělila adresu a existenci tohohle blogu, ale pořád to je jediný místo, kde se můžu vyzpovídat aniž bych musela přemýšlet nad tím, koho se co dotkne a jak co řeknu a jak to může vyznít atd atd atd...aspoň někde můžu mluvit/psát tak, jak mi to přijde...a v tuhle chvíli už nemám kapacitu na to řešit, kdo by si to někdy eventualně mohl přečíst..nemůžu už....

Hrozně hezký, když jsem si říkala, že pokračuju a dostávám se dál..to je to co všichni chtěj slyšet. Jakmile se to zhorší, tak už to není tak příjemný. Ona sobeckost a ohleduplnost jsou hodně relativní pojem. Jsou chvíle, kdy mám síly a energie a odhodlání na rozdávání, a pak jsou ty opaky. Navíc záleží na tom, komu tu energii máme dávat. Jsou lidi, kterým bych dala všechno a bylo by mi to jedno, a že většinou je, a pak jsou lidi na který ji nechci plýtvat (jako jsem teď nechtěla ani plátvat čárkama).

Dejme tomu, že je pár vyvolených lidí, kteří se vám dostali až k srdci. Jsou to ti, za který byste doslova dali ruku do ohně, kdyby na tom záviselo cokoliv, co se jich týče. Tyhle lidi mám přesně čtyři. Po vážném představování si kdyby k tomu vážně došlo - 4 - moje nejlepší kamarádka, moje sestra, kterou jsem nikdy neměla, ale vždycky tu pro mě byla, můj nejlepší přítel a moje babička.

A pak tu je další shit to deal with. Když vy máte svoje věci v hlavě který jsou proti čemukoli racionálnímu, ale nejde se jich zbavit. Jako třeba když vaše nejlepší kamarádka odjede na erasmus a vy ji chcete navštěvovat co nejvíc, protože vám kurva chybí a jedetet tam a je to nejlepší, ale pak tam máte jet znovu, ale kvůli nedorozumění..zbytečnosti si to celý nevědomě pošpiníte, znevážíte.. a co pak? Když realně vím, že tam fakt chci jet protože tu holku mam strasně moc ráda, užijem si to tak jako tak, bude tam teplo, pláž, party, terapie (protože už jednou mě to zachránilo od toho abych se složila zas). A vlastně kromě umírajícího potkana nemám skoro žádnej důvod proč nejet, ale prostě najednou mam blok. A neumim s tim pracovat. Ten blok znam. Bohuzel az moc dobre. Vetsinou teda v jinych situacich, ale ve finale je to stejna mrdka se kterou neumim pracovat.

A tohle jsou ty chvíle kdy si řikam, že celý to moje snažení od začátky mý léčby, bylo k hovnu, protože pořád dělám to nejhorší - sabotuju všechny dobrý vztahy, co jsem kdy měla.

V terapeutický skupině jsem se cítila nejlíp. Řešili jsme moje shity, řešili jsme ostatních shity, mohla jsem nějak pomoct názorama a zkušenostma a hned jsem si přišla jako lepší člověk. Jinak si tak nepřijdu. Ještě když moje nejlepší kamarádka, která za mnou chodila do Bohnic nejčastějc ze všech, je teď v háji, a já nemám ani tu sílu se sebrat sama a dát se dohromady, natož být oporou.

Čímž to jde celkově dost do prdele..kurva ať žijou labilní lidi.......

Stejně tohle všechno prožívání a cítění je tak hrozně subjektivní. Jednou jdu na konzultace a pak na veterinu a beru si x neurolu, abych aspon pusobila v klidu, po druhý je někdo jinej vic v háji, že si pak ani nedovolim říct cokoliv o tom, jak dopadlo další vyšetření u veterináře, kdy mi měli říct, jestli moje zvířátko má ještě šanci.

Teď jsem se nějak chtěla dostat k tomu jádru ohledně důležitosti blízkých lidí, ale myslím, že jsem to do toho nějak zapletla. Nebo aspoň doufám, protože ve finále nechci aby nikdo věděl, jak mi je. Nejedu za nejlepší kamarádkou, nejlepším člověkem, a jediný možný vysvětlení je, že jsem prostě bezcitná svině. Jsem.Je to jednodušší než jít s kůží na trh. normálně bych šla, protože jde o moji nějlepší kamarádku, kterou chci vidět, ale well, jsem blbá píča a jsem k ničemu. V tom se cítim asi jedině dobře. V tom pocitu a postavení se znám. Vím jak v tom chodit. Mojí jedinou jistotou je nejistota.

Jsem hrozně ráda, že se vracím k tomu bavit se a neřešit stavu, protože upřímně to je jediný, co stojí za to. Real shitu bylo dost.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama