Nejdůležitější člověk na světě

3. března 2018 v 4:45 | M. | 
Každý má osoby, bez kterých by si nedokázal představit život. Nejdůležitější lidi na světě. U většiny (mělo by to být u všech, ale ne všichni mají to stěstí) to jsou rodiče, protože je doprovází celým životem od prvních vzpomínek, přes hádky a neshody k tomu, kdy si všechny "děti" uvědomí, jak pro ně vlastně rodiče jsou důležití a co pro ně obětovali.Pro ty méně štastné, kteří neměli štěstí na idilickou nebo kompletní rodinu, nebo aspoň rodiče, kteří o ně sem a tam projeví zájem, je těžký si představit oporu a podporu, kterou nezažili. Ale od toho je potom rodina, která není biologická, ale kterou si člověk najde během života a stane se pro něj stejně důležitou, ne-li ještě víc, protože díky absenci reálné rodiny dokáže o to víc ocenit tu, kterou si našel.

Já osobně nemám nijak zvlášť velký vztah k rodině. Můj nejoblíbenějši příbuzný byl můj táta. Moje spřízněná duše. Bohužel se rozhodl vzdát svého života a mě tu nechal s ostatními, kteří mi nikdy nebudou tak blízko. Alespoň v rodině.

Za svého života jsem naštěstí měla to štěstí, že jsem potkala lidi, kteří byli tak úžasní, že jsem je brala jako rodinu, kterou jsem neměla. To nejzvláštnější bylo, že mi přišlo, že oni se ke mně chovají jako ke členu rodiny=někomu kdo je pro ně moc moc důležitý. Tak jak se ke mně ani rodina nechovala. Cítila jsem podporu a ten pocit, že mě mají rádi no matter what, což bych si představovala, že by měla být ta rodinná láska - ať se stane cokoliv, jsme rodina...

Bohužel nevýhoda je ta, že ač se necháte zblbnout tím, že jste pro někoho jako rodina a věříte tomu, nikdy nejste TA biologická rodina, takže když se cokoliv stane nebo ani nestane, prostě jenom uběhne čas, není to tak, že jste rodina a musíte držet pohromadě, ale jste prostě jenom někdo, kdo býval důležitý, ale čas šel dál. A není tam žádné pouto, které by vás nutilo chtít se vrátit zpět k tomu udržování vztahu a vídání se, protože proč, když nás už nic nespojuje tak, že byste se potřebovali vidět často a říkat si věci...

Kvůli tomu vážně závidím mým konkretním známým, protože mi projevili takový zájem, že jsem se cítila jako člen jejich rodiny nebo jako stejně důležitý člověk jako bych byla člen rodiny. Ale ve finále nic z toho nejsem. Všichni mají svoje životy a nikdo se nechce nechat tahat někým zpět, ještě když není nic, co by ho k tomu morálně zavazovalo.

Nejhorší na tom je, že ať se můžu cítit jakkoliv osaměle, ublíženě, opuštěně, tak je to vlastně jedno pro ostatní, protože svět se netočí kolem mě, a den nebo chvíli, kdy se cítím tak strašně, že bych tak strašně uvítala, kdyby mě prostě někdo probodl, protože by to nemohlo bolet víc, než ten shit, co si prožívám, a když si brečim na zemi v křečích neschopna se zvednout, představit si jakkoukoliv budoucnost a jen doufat, že dostanu infarkt nebo rakovinu a za chvíli umřu a budu mít po starostech, tu chvíli, co beru jako že kolem není nic než já a moje bolest, tu nikdo nesdíli. Protože vidím, že i těm lidem, kteří pro mě byli všechno a chvíli jsem uvěřila tomu, že já pro ně taky, jen lezu na nervy a zbytečně jim otravuju život...Dřív bych si řekla, že jsem jen paranoidní, ale vzhledem k tomu, že to sleduji na nejdůležitějším člověku pro mně, kluk, kterej je všechno, co bych si kdykoliv mohla přát - můj nejlepší přítel v tom, jak si rozumíme, můj bratr v tom jak mi na něm záleží, můj jediný starající se rodič protože se jediný staral o to jak mi je a jestli jsem v pořádku, nejlepší partner protože jsem nepotkala někoho s kym bych se tak doplňovala a nemyslím si že někdy potkám někoho takového, a ač je pro mě tímhle vším a mnohem víc, vím, že já ho už jen obtěžuju a komplikuju mu život. Jako všem.

Nejhorší je uvědomění, že očividně existujete jen proto, abyste trpěli a následně ničili život ostatním kolem jen proto abyste vy samotní dokázali přežít. O to horší to je, když si plně uvědomujete, co děláte, a moc dobře cítíte všechno, co cítí lidi kolem, ale musíte fungovat tak, že jste to buď vy nebo ty kolem. Buď budu vnímat všechny ty signály o lidech kolem sebe, jak se cítí a proč a pohřbít sebe nebo myslet aspoň trochu na sebe a být sobecká. Každopádně ani jedno z toho mi nepřijde snesitelný...

Jak fucked up je když doufám, že dostanu rakovinu nebo něco a umřu a konečně se zbavím všech těch zbytečných trápění a shitů a hlavně se uleví lidem kolem mě, který jsem pořád stahovala. Ta úleva nemuset od všech poslouchat, že se mam víc snažit a že to je jen na mně a že se musím dát dohromady...

a vlastně ze všeho nejhorší je stejně ten pocit že noone gives a shit about me..
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama