Diagnoza

15. února 2018 v 18:05 | M. |  Mind
Setkala jsem se s různými názory na diagnostikování poruch osobnosti a sdělování je pacientům. Psychiatři a odborníci obvykle neradi sdělují diagnózy. Za dva měsíce v bohnicích jsem se žádnou diagnózu nedozvěděla, až když jsem dostala žádanku na hipoterapii, přečetla jsem si tam to svoje F. I při přecházení na stacionář a při definitivním odchodu jsem dostala jen stručnou výstupní zprávu se zase jinou F diagnózou a při dotazu mi bylo sděleno, že to je stejně jen spíše pro terapeuty, nějaké shrnutí patologií, které pacient projevuje. Na rozdíl od dalších lidí trpících poruchou, stejně jako mně, pomohlo vědět diagnózu. Tak jak to s tím je? Proč to terapeuti nechtějí sdělovat, když to pacientům zřejmě pomáhá?

Moje psycholožka na to, když jsem jí řekla, že jsem četla knížky o HPO, reagovala touto větou: "Vám taky řekli, že máte hraniční poruchu? To snad teď říkají všem, koho nevědí kam zařadit a co s nimi."

Ze začátku mi hrozně pomohlo si číst o mých diagnózách, najendou to dávalo smysl, najednou jsem v tom nebyla sama, ale byly to existující jevy, kterými trpí dost lidí. Bylo tam dost často i vysvětleno, co to může způsobovat. Najednou jsem věděla co a kdo jsem. Nejsem v tom sama. Po přečtení více knížek a článků jsem tedy věděla, na čem jsem, ale pořád to neřešilo moje problémy. Začala jsem tedy chápat, proč terapeuti neradi říkají pacientům diagnózy. Je hrozně jednoduchý pak všechno svádět na diagnózu a moct svoje nestandardní projevy omlouvat za poruchu. Neřeší to ale žádný problém, ani příčinu. Je pěkný vědět, že mám problémy se k někomu přiblížit a být v blízkém vztahu s někým, protože mám hraniční poruchu osobnosti, ale stejně to na tom nic neřeší. Je třeba řešit, proč to mám, jaké vztahy mě v minulosti zklamaly, že se toho znovu bojím a radši si to podvědomě sabotuju. Go therapies!
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama