Co je špatně? aneb myšlenky člověka s diagnozou F603

20. ledna 2018 v 19:10 | M. | 
Psychologové mají úžasnou schopnost - položit jednoduše působící otázku, nad kterou musím přemýšlet další týden. Tentokrát to bylo, na čem bych chtěla pracovat, co chci změnit, co je se mnou špatně.

Automatický myšlenky. Přestat automaticky usuzovat to nejhorší a vždy mířený proti mně. Někdo se na mě špatně podívá nebo jen s neutrálním výrazem, hned myslím, že jsem udělala něco špatně nebo je seru. Všechno si dávat za vinu bez zvážení možnosti, že by chyba nemusela být na mé straně nebo že to tak vůbec není. K tomu vede to, že nedokážu odhadnout situaci a reakci. Nejde mi posoudit, jestli má někdo vážně něco proti mně, nebo je to jen v mý hlavě. Jestli mám právo se naštvat nebo se chovám jak blázen a reaguju přehnaně. A i když si uvědomím, že je to přehnané, nemůžu se zbavit těch přehnaných emocí, které to ve mně vyvolalo, a uklidnit se. Jednu vteřinu můžu být na někoho naštvaná a chtít mu ublížit nebo ublížit sobě a pak stačí jedna věta a najednou je to můj nejoblíbenější člověk na světě. Nerada řeším sračky a přitom si moje nálady a emoce dělají co chtějí. V jednu chvíli jsem ten nejempatištější člověk na světě a za chvíli vypnu a přijdu si jak ta nejcyništější a nejzlomyslnější svině. Jednu chvíli bych chtěla, aby mě všichni litovali a druhou si představuju, jak kdybych teď byla v nějaký terapeutický skupině, tak bych měla chuť všechny proplesknout, aby přestali brečet a probrali se a začali něco dělat i když moc dobře vím, že tak to úplně nefunguje. Už jen jak mě vytočil jeden novej kluk ve skupině, kterej nám na naše problémy řekl, ať chodíme víc ven a nečešíme píčoviny. Ale taky se smál, že řešíme problémy s hranicema a nakonec to byl jeho problém. Nemůžu věřit ani tomu, jestli někoho vážně mám ráda nebo mě to za týden přejde a začne to pro mě být ten nejotravnější člověk, jakého jsem kdy poznala. V jednu chvíli jsem nejšťastnější, miluju svůj byt, svojí práci, svojí svobodu, plány do budoucna a za minutu zvažuju, jestli se nezabít a jestli by to vůbec někoho zajímalo. Neustále se bojím, že znovu spadnu to toho prázdna, kdy budu přemýšlet nad tím se pořezat, abych něco cítila nebo just for fun, a tak se pořád snažím zaměstnávat a být aktivní a dobře naladěná a ani něvím, jestli to jsem já nebo další zástěrka všeho. Mám se motat dokola ve sračkách nebo neřešit nic a bavit se dokud to jde? Jednu chvíli jsem nejbezstarostnější, nejsebevědomější, nejšťastnější člověk na světě (kolik lidí mi řeklo, že by do mě neřekli, že jsem skončila v blázinci protože jsem nechtěla a nemohla žít dál) a za chvíli jsem největší sračka na světě, která ani nemá svoje názory na nic ani představu o sobě samé. Bylo by fajn si nějak ujasnit nebo ustanovit svoje charakteristiky a představy o sobě místo střídání x osobností, nálad, názorů během dne a čekat, co přijde dál.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama