Francois Villon - Tulákova balada

29. října 2017 v 20:45 | M. |  I like
U plných stolů krutým hladem zmírám,
a žhnoucích kamen zabíjí mne mráz,
čeho se dotknu jen střepy sbírám,
až po krk v blátě zabíjím svůj čas.
Můj úsměv rybníček je slzavý,
a slzy zas tak veselé,
když náhodou mne Slunce pozdraví,
že v životě jak v kostele
bych kleknout moh´, ať požehná mi Pán...
já, všemi ctěn a všemi popliván.

Mou jistotou je nestálost a zmatek,
jasno mi vchází z temných nočních chvil.
Jen to je mé, čeho mám nedostatek,
a to, co miluji, jsem dávno zardousil.
Když v představách svých včerejších jsem host,
až s dneška soumrakem jsem přijít měl.
Tvář i vlas Měsíce má sinavost.
Kéž bych list fíkový byl aspoň obdržel
když bědný, nahý budu světem štvám...
já, všemi ctěn a všemi popliván.

A přece tolik naděje mám v duši,
štěstíčko na mne přímo dotírá,
že zabouchnu, protože mě to ruší,
všechny ty dveře, co svět mi otvírá.
Ke zlatým mísám už se nakláním
a červi prahnou po mých útrobách,
smůla mě škrtí, já se nebráním,
kam hvězda nesvitne, tam ve mdlobách
keře bezu černého mít budu za altán,

Francois Villon, vždy ctěn a popliván.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama