2 měsíce v duševních lázních

29. října 2017 v 21:20 | M. | 
Je docela normální, že všichni nadívaj na svojí práci. Nadávala jsem dost, až se mi tak nějak omylem podařilo udělat si dva měsíce prázdnin. Už jsem si jela docela rutinu - práce, víno kdykoliv kdy jsem tam nemusela, a všechny problémy, nálady svádět na práci. Asi to nebude tak úplně tím nebo to jen spustilo, každopádně se mi nějak nepozorovaně zhoršovalo, co se dalo. Jednoho pěkného rána po troše vína a koukání z okna a polemizováním o tom, jestli by nebylo jednodušší z něj vyskočit a jak je to vysoko (2 patra, což by asi spíš skončilo nějakým handicapem). Po pár hodinách takhle mi konečně došlo, že mi vůbec nedošlo nad čím to vlastně uvažuju. Nebylo to poprvý, ale z tohohle období jsem se už nějak dostala zaměřováním se na věci, co musím dělat, jak musím fungovat atd. Tak jsem si řekla, že zkusím někam zavolat a postěžovat si. Vytočila jsem linku krizové intervence PN Bohnic, kde mi teda řekli, že bych se radši měla stavit tam a pořešíme to. Tak jsem se v 7 ráno vypravila přes celou Prahu do Bohnic aniž by mi to přišlo jakkoliv podivné. Čekala jsem, že se mi uleví vypovídáním se a možná mi dají nějaká antidepresiva pro lepší náladu. Nečekala jsem však, že mi psycholožka řekne, že by si mě tam spíš chtěla nechat hospitalizovat na chvíli. Říkali týden nebo dva, možná max. šest. Řekla jsem si, že mi je dost bídně a už bych si zasloužila chvíli volna a někoho, koho budou moje problémy zajímat. Po té noci beze spánku a posile vína mi bylo vše docela jedno, i když jsem se najednou ocitla na uzavřeném oddělení s dalšími 7 spolupacientkami na pokoji, zabaveným zrcátkem. Jen jsem si říkala, že to bude zítra dobrá kocovina probudit se v blázinci.

Teď už ale vážně. Vínem to očividně způsobeno nebylo, jelikož i další dny mi bylo vše dost jedno. Jen jsem koukala kolem sebe na další spolubydlící s různými diagnózami a byla ráda, že konečně nemusím nic řešit ani přemýšlet. Vlastně mi přemýšlet ani moc nešlo celkově, ani číst, ani vést nějaké konstruktivné konverzace. Konečně klid. Jediný, na co jsem musela myslet, je že budu muset vstát na jídlo, ale to nám hlásili, takže všechno pořešený. Kdybych si nezačala psát dny a co se dělo (dělo se maximalně to, že jsem měla návštěvu nebo jsme zkoušely hrát nějakou hru, což nám stejně moc nešlo), ani bych nevěděla, co je za den a jak dlouho tam jsem. Naštěstí po 10 dnech na tomto oddělení jsem byla přesunuta na otevřené psychoterapeutické režimové oddělení. Překvapovalo mě, že tam lidi už normálně komunikují a celkově vypadají lépe a rozumněji. Jak se ukázalo, většina lidí tam byla kvůli pokusům a depresím. Musím říct, že tito lidé mají nejlepší smysl pro humor a můj pobyt na psychiatrii mi postupně začal připadat jako tábor.

O dva měsíce později - přišel čas vrátit se do normálního života. Člověk by neřekl, jak se na ten každodenní život venku dá tak rychle odvyknout. Každopáně musím říct, že dojít tam, byla nejlepší věc, kterou jsem v životě udělala. Celý život mi nikdo nepomohl, když jsem chtěla psychologa nebo se vyzpovídat z mých myšlenek a stavů, říkala jsem si, že je jenom něco špatně se mnou, ničemu jsem nerozuměla. Po dvou měsících léčby, skupinových terapií, arteterapií, indivduálních pohovorů a dalšího mi dáva téměř vše smysl. Vím příčinu, proč některé věci beru tak, jak je beru, a proč mam problémy s určitými věcmi. Neměla bych mít asi radost z toho, že mi diagnostikovali poruchu osobnosti, ale aspoň vím, s čím pracuju. A také mě naučili další užitečnou věc - nebát se mluvit o svých problémech, protože se samy od sebe nevyřeší. Je to dost ulevující.
 


Komentáře

1 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 25. listopadu 2017 v 23:10 | Reagovat

Pravda prináša úľavu už len z toho hľadiska, že problém je skutočný. Nie je výplodom mysle

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama