[Obrázek] Classical art meme

8. dubna 2018 v 14:26 | M. |  Mind

Docela výstižně. Horší je, když pak už člověk ani neví, kdo vlastně je a co je hraný a co není.

https://www.facebook.com/classicalartmemes/
 

[Coldplay] Adventure Of A Lifetime

5. dubna 2018 v 5:26 | M. |  Hudba
Protože když mi je na hovno, tak je potřeba něčeho optimistištějšího prej. There you go.


Last calling

5. dubna 2018 v 5:14 | M. | 
Teď je jedna z těch chvílí, kdy lituju, že jsem někomu sdělila adresu a existenci tohohle blogu, ale pořád to je jediný místo, kde se můžu vyzpovídat aniž bych musela přemýšlet nad tím, koho se co dotkne a jak co řeknu a jak to může vyznít atd atd atd...aspoň někde můžu mluvit/psát tak, jak mi to přijde...a v tuhle chvíli už nemám kapacitu na to řešit, kdo by si to někdy eventualně mohl přečíst..nemůžu už....

Hrozně hezký, když jsem si říkala, že pokračuju a dostávám se dál..to je to co všichni chtěj slyšet. Jakmile se to zhorší, tak už to není tak příjemný. Ona sobeckost a ohleduplnost jsou hodně relativní pojem. Jsou chvíle, kdy mám síly a energie a odhodlání na rozdávání, a pak jsou ty opaky. Navíc záleží na tom, komu tu energii máme dávat. Jsou lidi, kterým bych dala všechno a bylo by mi to jedno, a že většinou je, a pak jsou lidi na který ji nechci plýtvat (jako jsem teď nechtěla ani plátvat čárkama).

Dejme tomu, že je pár vyvolených lidí, kteří se vám dostali až k srdci. Jsou to ti, za který byste doslova dali ruku do ohně, kdyby na tom záviselo cokoliv, co se jich týče. Tyhle lidi mám přesně čtyři. Po vážném představování si kdyby k tomu vážně došlo - 4 - moje nejlepší kamarádka, moje sestra, kterou jsem nikdy neměla, ale vždycky tu pro mě byla, můj nejlepší přítel a moje babička.

A pak tu je další shit to deal with. Když vy máte svoje věci v hlavě který jsou proti čemukoli racionálnímu, ale nejde se jich zbavit. Jako třeba když vaše nejlepší kamarádka odjede na erasmus a vy ji chcete navštěvovat co nejvíc, protože vám kurva chybí a jedetet tam a je to nejlepší, ale pak tam máte jet znovu, ale kvůli nedorozumění..zbytečnosti si to celý nevědomě pošpiníte, znevážíte.. a co pak? Když realně vím, že tam fakt chci jet protože tu holku mam strasně moc ráda, užijem si to tak jako tak, bude tam teplo, pláž, party, terapie (protože už jednou mě to zachránilo od toho abych se složila zas). A vlastně kromě umírajícího potkana nemám skoro žádnej důvod proč nejet, ale prostě najednou mam blok. A neumim s tim pracovat. Ten blok znam. Bohuzel az moc dobre. Vetsinou teda v jinych situacich, ale ve finale je to stejna mrdka se kterou neumim pracovat.

A tohle jsou ty chvíle kdy si řikam, že celý to moje snažení od začátky mý léčby, bylo k hovnu, protože pořád dělám to nejhorší - sabotuju všechny dobrý vztahy, co jsem kdy měla.

V terapeutický skupině jsem se cítila nejlíp. Řešili jsme moje shity, řešili jsme ostatních shity, mohla jsem nějak pomoct názorama a zkušenostma a hned jsem si přišla jako lepší člověk. Jinak si tak nepřijdu. Ještě když moje nejlepší kamarádka, která za mnou chodila do Bohnic nejčastějc ze všech, je teď v háji, a já nemám ani tu sílu se sebrat sama a dát se dohromady, natož být oporou.

Čímž to jde celkově dost do prdele..kurva ať žijou labilní lidi.......

Stejně tohle všechno prožívání a cítění je tak hrozně subjektivní. Jednou jdu na konzultace a pak na veterinu a beru si x neurolu, abych aspon pusobila v klidu, po druhý je někdo jinej vic v háji, že si pak ani nedovolim říct cokoliv o tom, jak dopadlo další vyšetření u veterináře, kdy mi měli říct, jestli moje zvířátko má ještě šanci.

Teď jsem se nějak chtěla dostat k tomu jádru ohledně důležitosti blízkých lidí, ale myslím, že jsem to do toho nějak zapletla. Nebo aspoň doufám, protože ve finále nechci aby nikdo věděl, jak mi je. Nejedu za nejlepší kamarádkou, nejlepším člověkem, a jediný možný vysvětlení je, že jsem prostě bezcitná svině. Jsem.Je to jednodušší než jít s kůží na trh. normálně bych šla, protože jde o moji nějlepší kamarádku, kterou chci vidět, ale well, jsem blbá píča a jsem k ničemu. V tom se cítim asi jedině dobře. V tom pocitu a postavení se znám. Vím jak v tom chodit. Mojí jedinou jistotou je nejistota.

Jsem hrozně ráda, že se vracím k tomu bavit se a neřešit stavu, protože upřímně to je jediný, co stojí za to. Real shitu bylo dost.
 


Lament of the Highborne, Invincible

17. března 2018 v 0:26 | M. |  Hudba
Mimo to, že je World of Warcraft nejepičtější hra na světě s neuvěřitelným množstvím shit to do, krásnýma lokacema a celkově je nesmazatelnou součástí mého života, má taky nejvíc epic hudbu, ze který mi jde mráz po zádech, o to víc, když to je spojený s epic příběhama.

Lament of the Highborne


Invincible


Twists

17. března 2018 v 0:18 | M. | 
Je krásný, jak se dokážou nálady a pocity měnit ze dne na den. Před dvěma týdny mi bylo tak mizerně, že jsem si chtěla navýšit AD, abych mohla přežívat a aspoň chvíli mít i dobrou náladu, dneska mi je relativně dobře a to jsem si je nakonec nenavýšila. Možná proto to je emočně nestabilní porucha. Možná to je tím, že jsem konečně začala něco dělat ohledně školy a cítit se jako člověk schopný něco dělat, co má místo tady na světě. Že to zvládnu, i když to je těžký. Protože nechci být jako ty lidi, co si nechají zkazit den a náladu přecpaným vlakem, kde si nemůžou sednout, nebo jedním nepříjemným člověkem v práci. Chci být ten, kdo se umí povznést nad věci a když potká nepříjemnýho člověka, který buď měl špatnej den nebo je jen tak zahořklý, že si dělá radost tím, že kazí den lidem kolem, nenechat si jim zkazit náladu a spíš ho jen litovat. Už jen ten pocit, že i jen díky tomu, jsem na tom líp než někdo, kdo má potřebu šířit svojí posranou náladu dál.


Valencie aneb jak si užívat života

16. března 2018 v 23:41 | M. |  Fotky
Není nic lepšího, než spojit víc fajn věcí dohromady - v tomhle případě volno, dovolenou do teplejších krajin v únoru a hlavně návštěvu nejlepší kamarádky, která je na půl roku na Erasmu ve Španělsku a který jsem fakt vděčná, že nejela třeba do Polska. Ta pohoda, uvolněnost a celková nálada z užívání si života je hodně hodně nakažlivá. Když si vezmu lidi tady, co se kvůli čekání ve frontě v supermarketu, kdy se zasekne terminál a musí čekat, změní v nejnepříjemnější kretény na světě, co by si zasloužili akorát tak nasrat do bot. Tam si lidi umí užívat života. Nekazit si zbytečně náladu kvůli frontě nebo přeplněnýmu MHD. Jeli jsme na ohňostroj, což se zřejmě rozhodlo udělat celé obyvatelstvo Valencie, v tramvaji bylo asi tak dvakrát víc lidí, než je maximální počet, stejně se nikdo nevztekal a netvářil tak, jak se tváří lidi v Praze v metru před 8. hodinou ráno. Navíc si z vyschlý řeky udělali park...ne silnici nebo obchodní centra, ale nejhezčí x kilometrů dlouhej park. Už jen to, že slaví měsíc svátek, který ani pořádně nikdo neví proč, ale vyzdobí kvůli tomu všechny ulice, ohňostroje a další party programy skoro každý den. Sen. Už aby bylo aspoň teplo tady když už nic.



Serj Tankian [Saving Us]

16. března 2018 v 23:01 | M. |  Hudba



Why do we sit around and break each other's hearts tonight?
Why do we dance around the issues 'till the morning light?
When we sit and talk and tear each other's lives apart.
You were the one to tell me go...

Kansas [Carry On Wayward Son]

3. března 2018 v 6:06 | M. |  Hudba
♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥


Nejdůležitější člověk na světě

3. března 2018 v 4:45 | M. | 
Každý má osoby, bez kterých by si nedokázal představit život. Nejdůležitější lidi na světě. U většiny (mělo by to být u všech, ale ne všichni mají to stěstí) to jsou rodiče, protože je doprovází celým životem od prvních vzpomínek, přes hádky a neshody k tomu, kdy si všechny "děti" uvědomí, jak pro ně vlastně rodiče jsou důležití a co pro ně obětovali.Pro ty méně štastné, kteří neměli štěstí na idilickou nebo kompletní rodinu, nebo aspoň rodiče, kteří o ně sem a tam projeví zájem, je těžký si představit oporu a podporu, kterou nezažili. Ale od toho je potom rodina, která není biologická, ale kterou si člověk najde během života a stane se pro něj stejně důležitou, ne-li ještě víc, protože díky absenci reálné rodiny dokáže o to víc ocenit tu, kterou si našel.

Já osobně nemám nijak zvlášť velký vztah k rodině. Můj nejoblíbenějši příbuzný byl můj táta. Moje spřízněná duše. Bohužel se rozhodl vzdát svého života a mě tu nechal s ostatními, kteří mi nikdy nebudou tak blízko. Alespoň v rodině.

Za svého života jsem naštěstí měla to štěstí, že jsem potkala lidi, kteří byli tak úžasní, že jsem je brala jako rodinu, kterou jsem neměla. To nejzvláštnější bylo, že mi přišlo, že oni se ke mně chovají jako ke členu rodiny=někomu kdo je pro ně moc moc důležitý. Tak jak se ke mně ani rodina nechovala. Cítila jsem podporu a ten pocit, že mě mají rádi no matter what, což bych si představovala, že by měla být ta rodinná láska - ať se stane cokoliv, jsme rodina...

Bohužel nevýhoda je ta, že ač se necháte zblbnout tím, že jste pro někoho jako rodina a věříte tomu, nikdy nejste TA biologická rodina, takže když se cokoliv stane nebo ani nestane, prostě jenom uběhne čas, není to tak, že jste rodina a musíte držet pohromadě, ale jste prostě jenom někdo, kdo býval důležitý, ale čas šel dál. A není tam žádné pouto, které by vás nutilo chtít se vrátit zpět k tomu udržování vztahu a vídání se, protože proč, když nás už nic nespojuje tak, že byste se potřebovali vidět často a říkat si věci...

Kvůli tomu vážně závidím mým konkretním známým, protože mi projevili takový zájem, že jsem se cítila jako člen jejich rodiny nebo jako stejně důležitý člověk jako bych byla člen rodiny. Ale ve finále nic z toho nejsem. Všichni mají svoje životy a nikdo se nechce nechat tahat někým zpět, ještě když není nic, co by ho k tomu morálně zavazovalo.

Nejhorší na tom je, že ať se můžu cítit jakkoliv osaměle, ublíženě, opuštěně, tak je to vlastně jedno pro ostatní, protože svět se netočí kolem mě, a den nebo chvíli, kdy se cítím tak strašně, že bych tak strašně uvítala, kdyby mě prostě někdo probodl, protože by to nemohlo bolet víc, než ten shit, co si prožívám, a když si brečim na zemi v křečích neschopna se zvednout, představit si jakkoukoliv budoucnost a jen doufat, že dostanu infarkt nebo rakovinu a za chvíli umřu a budu mít po starostech, tu chvíli, co beru jako že kolem není nic než já a moje bolest, tu nikdo nesdíli. Protože vidím, že i těm lidem, kteří pro mě byli všechno a chvíli jsem uvěřila tomu, že já pro ně taky, jen lezu na nervy a zbytečně jim otravuju život...Dřív bych si řekla, že jsem jen paranoidní, ale vzhledem k tomu, že to sleduji na nejdůležitějším člověku pro mně, kluk, kterej je všechno, co bych si kdykoliv mohla přát - můj nejlepší přítel v tom, jak si rozumíme, můj bratr v tom jak mi na něm záleží, můj jediný starající se rodič protože se jediný staral o to jak mi je a jestli jsem v pořádku, nejlepší partner protože jsem nepotkala někoho s kym bych se tak doplňovala a nemyslím si že někdy potkám někoho takového, a ač je pro mě tímhle vším a mnohem víc, vím, že já ho už jen obtěžuju a komplikuju mu život. Jako všem.

Nejhorší je uvědomění, že očividně existujete jen proto, abyste trpěli a následně ničili život ostatním kolem jen proto abyste vy samotní dokázali přežít. O to horší to je, když si plně uvědomujete, co děláte, a moc dobře cítíte všechno, co cítí lidi kolem, ale musíte fungovat tak, že jste to buď vy nebo ty kolem. Buď budu vnímat všechny ty signály o lidech kolem sebe, jak se cítí a proč a pohřbít sebe nebo myslet aspoň trochu na sebe a být sobecká. Každopádně ani jedno z toho mi nepřijde snesitelný...

Jak fucked up je když doufám, že dostanu rakovinu nebo něco a umřu a konečně se zbavím všech těch zbytečných trápění a shitů a hlavně se uleví lidem kolem mě, který jsem pořád stahovala. Ta úleva nemuset od všech poslouchat, že se mam víc snažit a že to je jen na mně a že se musím dát dohromady...

a vlastně ze všeho nejhorší je stejně ten pocit že noone gives a shit about me..

Nostalgie

19. února 2018 v 13:18 | M. |  Hudba
trošku nostalgická chvilka. písničky mýho dětství/mladšího mládí.


Kam dál