Sny

12. srpna 2018 v 5:51 | M. | 
Je půl 6 ráno.
Všichni spí.
Nejlepší doba.
Co dělám se svým životem?
Mohla bych zpytovat svědomí.
ale nechce se mi..
Co bych z toho dobrýho měla já?
Nic.

Proč nejde zůstat ve snu, když se mi zdá něco, co bych dokázala žít po zbytek svýho života?
Kdo si vymyslel tuhle zkurvenou hříčku, kdy uvěříš, že všechny tvý sny se splnily.

A pak se probudíš...
Do týhle zkurvený reality.
A jediný co ti zbývá je vzpomínka na ten sen.
Kdy bylo dobře.
Skvělě.
Nejlíp.

Ale samozřejmě nic z toho nemůže přetrvávat v realitě.
Vždyť kdo by byl tak naivní a věřil v to...
Možná jednou...
Tak určitě...ach ta sladká naivita.

A já si říkám, co dělám se svým životem.
Nemám cíl. nemám ani směr.
Jsem vážně tak naivní, abych si myslela, že to ještě příjde?
Nope.
Asi se mi nechce čekat do padesáti, jestli to třeba nepřijde pak.


Život je zábavná věc.
Jednou doufám, když jdu v noci temnou uličkou, že nikoho nepotkám a nic se mi nestane.
Pak doufám, že potkám kdejakýho úchyla a budu na něm moct vybít a zkusit proti němu všechno, co ze sebe chci dostat.
Možná mě hrozně zbije a kdovíco.
Možná se mi podaří mu uděřit nějakou zásadní ránu a zachráním se tím a budu si připadat nepřemožitelně.
Nikdy nevíš.
Jinak by to byla asi nuda.
Protože takhle je to hrozně velká zábava.
Umírám smíchy.
Kéž by..
 

Mé poznatky z Tinderu

3. srpna 2018 v 4:39 | M. | 
Pro začátek vysvětlení, jak jsem se k tomu dostala. Aplikacema jako Tinder lehce pohrdám, protože tam nejde vůbec o nic jinýho než si vybárat podle vzhledu a jak kdo dokáže zaujmout. Každopádně jsem byla zvědavá žejo, a tak jsem si Tinder nainstalovala. Původně proto, abych zcheckovala, co za kluky bydlí tady v Radotíně. Vždycky jsem samozřejmě všem dávala Nope, protože jsem se obávala toho, že by to třeba mohla být shoda a pak by si třeba chtěl psát. Na to nejsem zvyklá mluvit s cizíma lidma, jestě když vím, že každou větou doufaj, že řeknu něco, co se jim bude líbit, aby to mohlo vyjít dál. No pressure...

Každopádně jedné bezesné noci jsem se rozhodla, že místo počítání oveček zkusím projíždění kluků na Tinderu. Nešlo si nevšimnout několika hlavních stylů, který si kluci vyberou k zaujetí slečen. Tady je jejich rozdělení:

1. Jsem zaměstnanec měsíce - velmi slušný, zodpovědný, stoupám po kariérním žebříku v nějakém fastfoodu a připadám si hrozně důležitě. dost často jsem v reálu nudnej upnutej perfektionalistickej mamánek.

2. Sportuju - nevadí, že na každý fotce mám zakrytej obličej brýlemi, helmou nebo jakýmkoliv jiným sportovním náčiním, hlavní je, že ukážeš, jak hrozně akční tvůj život je.

3. Mám social life - trošku nejistej, když si myslí, že když bude mít fotky sám, bude působit asociálně a jako trubka, proto musí dát fotku, kde je vidět, že minimálně jednou byl venku mezi lidma.

4. Jsem dobrodruh - trošku podobné bodu 2. s tím, že místo své fyzické zdatnosti ukazuje trochu Indiana Jonese. Dobrodruh, kterýho zajímá svět a baví ho chodit v přírodě a spát ve stanu.

5. Je se mnou velká sranda - jsem pro každou prdel, udělám si fotku prdelí s kámošema, prihlásím se, když se řeší kdo si nafoukne kondom na hlavě, nebudeš se nudit.

6. Čum na moje tělo - celý můj vesmír se točí kolem mého děla a cvičení a fitka a kuřete. Chci jen někoho s kym se budeme moct fotit ve fitku a moct se chlubit jak jsme fit a zhubli/nabrali a pomlouvat ostatni, jak můzou být tak tlustá a ne-fit. Polonahou fotkou si vysloužíte tak akorát insta Nope.

7. Jsem model - lehce podobné bodu 6. s tím rozdílem, že dost pravděpodobně řeším jak vypadám o něco víc, než ty. Obdivuj mě prosím. Přitom když si představíte, jak taková fotka vznikala - jak se natáčel a pózoval, "tvař se zamyšleně."

8. Nevysvětlitelné - sem patří všechny další fotky, u kterých není jasný záměr autora. Buď to jsou fotky trupu bez hlavy (1.reakce? musí být ošklivej v obličeji), strašně hustý fotky zezadu (asi si začnu dávat na profil fotky svých bot..nebo oblečení..protože o tom to je, žejo. Nikoho tady nezajímá, jak ten člověk vypadá. Není celá ta seznamka o tom...

No rozhodně je to prdel.

Naše vnitřní dítě

30. června 2018 v 22:06 | M. | 
Stejně to je zajímavá myšlenka. Většina našich problémů, kvůli kterým 90% z nás skončilo v psychiatrické nemocnici, vznikla v dětství a teď se nám znovu a znovu promítají v našem současném životě a snažíme se ty rány zakrývat novýma lidma a věcma a aktivitama, ale stejně nic z toho to nevyléčí, jen dočasně překryje. A vlastně my sami si můžeme ty starý rány vylízat, když se k tomu vrátíme a nahradíme to, co se stalo předtím, nebo spíš nestalo - kdy jsme byli trestáni, odmítáni, neviditelný, vystrašený nebo jsme museli poslouchat, jak se rodiče hádají a křičí. Místo toho si tam představit naše současný já a utěšit naše malý já, odnést ho pryč od toho křiku, říct, že je všechno v pohodě, a zazpívat ukolébavku, aby se nebálo. A tím tak nějak opravit ty zažitý pocity úzkosti. Pečovat o sebe, jak by řekla má psycholožka. U sebe bych mohla udělat vyjímku s nechutí k dětem. Pomoct svý minulosti i získat lepší pocit ze sebe za tu péči, odpovědnost a schopnost se umět postarat a pomoct. Dokud se nepostaráme sami o sebe, nemůžeme se postarat o nikoho dalšího. A to je smutný. Way to go.

 


[článek] Hraniční porucha osobnosti nezvládá vztahy a emoce

27. června 2018 v 12:21 | M. |  Mind
Pokud jste takříkajíc zasloužil "papíry na hlavu", přitom netrpěl nejtěžší dušení poruchou - psychózou - a nedařilo se vás úspěšně léčit coby neurotika, pak… si s vámi váš psychiatr nevěděl rady. Od roku 1980 mu bylo alespoň jasné, kam vás zařadit. V USA jste obdržel diagnózu hraniční poruchy osobnosti. V Evropě byl odpovídající název poněkud zjemněn na znění: "emočně nestabilní porucha osobnosti - hraniční typ".


Jak se správně ničit

20. června 2018 v 16:34 | M. | 
Čímdál víc si říkám, že asi vážně neumím žit. Jít se opít nebo zmastit jsem brala jako zpříjemnění chvíle, přitom tak postupně zjisťuju, že to bylo spíš z důvodu, že nedokážu být sama se sebou. Jakmile mam volnou chvíli, řeším píčoviny, čímž si akorát škodím. Asi moc volnýho času škodí. Divila jsem se, jak může být někdo spokojenej se svojí rutinní prácí po-pá od 8 do 4, ale vlastně je to fajn mít ten život nějak zorganizovanej. Vědět, co se bude dít zítra, v kolik budu vstávat, v kolik pojedu do práce, v kolik skončím v práci a co udělám s tím zbylým časem. Udělat si plány, mít na co se těšít.

"Bylo by lépe, kdybys přicházel vždy ve stejnou hodinu. Příjdeš-li například ve čtyří odpoledne, už od tří budu šťastná. Čím více čas pokročí, tím budu štastnější. Ve čtyři hodiny už budu rozechvělá a neklidná. objevím cenu štěstí!. Je třeba zachovávat řád."
"Co je to řád?"
"To je také něco moc zapomenutého, to, co odližuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé. Moji lovci například také zachovávají řád. Tančí každý čtvrtek s děvčaty z vesnice. Každý čtvrtek je tedy nádherný den. Můžu jít na procházku až do vinice. Kdyby lovci tančili kdykoliv, všechny dny by se podobaly jeden druhému a neměla bych vůbec prázdniny."

- Antoine de-Saint Exupéry (Malý princ)

Pamatuju si, jak jsme byli ve škole vždycky natěšený na pátek, protože přecejen pít v týdnu nedopadalo většinou dobře a taky se na něj těšili všichni a skoro všichni tak měli i volno a mohli jsme si to užít společně. Asi už stárnu. Nebo jen potřebuju něco, abych si mohla volnýho času víc vážit a nestrávit ho vymýšlením, jestli se opiju nebo zhulim, na co budu koukat, když je to stejně všechno k ničemu. Jako srsly, koukám se na film a najednou si říkám proč na to vlastně koukám, stejně to skončí dobře, jako každý sci-fi zachráněj svět a tak. Co dělám se svým životem? Přístím týdnem mi končí volno, začíná nová práce, musím dopsat bakalářku, dodělat školu a tyhle shity...A těším se na to. Těším se až budu mít co dělat, jak se zaměstnat, vidět nějaký výsledek.

Čímž se konečně dostávám k nadpisu (což bylo v plánu dřív, ale vždycky se mi tam nacpou nějaký další věcí, co mam potřebu někdě ventilovat...klasicky)! Jelikož je vlastně všechno, co děláme, snaha zabavit se a nemuset trávit tolik času sami se sebou a přemýšlet nad tím, kam náš život spěje, vyzkoušela jsem dost věcí, jak se od toho odreagovat. Rozhodně neříkám, že byly všechny dobré a normální, spíš naopak. Zkoušela jsem opíjet se sama, sjet se, pořezat se, dělat hysterický scény, namluvit si, že se mi líbí někdo, s kým jsem věděla, že to nikam nepovede (viz vztahy na dálku přes kontinent). Pak jsou takový ty neškodnější jako domluvit si o víkendu hospodu s přáteli, což je fajn plán (btw. věděli jste, že nejvíce sebevražd se děje v pondělí, protože o víkendu se lidi uvolní, odpočinou si, jdou ven, popíjejí, ale v pondělí to na ně začne dopadat zpět? Ne jen proto, že začíná pracovní týden.), hrát počítačový hry, číst si a tak. Ano, všechny tyhle věci jsou únik, jak by řekli terapeuti, ale konečně jsem našla jeden, co mě fakt baví. Ničit se cvičením. Vysílit se tak, že mě všechno bolí a nemůžu nic, natož myslet na píčoviny.

Nikdy jsem nechápala, jak ty lidi můžou každej den chodit cvičit, nejíst majonézu a fastfoody a být happy. Nikdy jsem si ani nemyslela, že bych to někdy mohla pochopit. Ale asi jo. Je to super odreagování, zhubnu, nebudu umírat po 2 patrech schodů a budu mít lepší pocit ze sebe. A o tom to všechno má být, ne? Mít ze sebe dobrej pocit. Navíc chci do něčeho mlátit a vybít se, na což box/kickbox působí jako geniální volba na tohle všechno + vyventilování vzteku a všeho dalšího, takže i terapeutický to je. Až mě zarazilo, kolik lidí mi na můj nápad s kickboxem řeklo, že to je přesně pro mě...to úplně nevím, jak si to mám brát teda. Ale rozhodla jsem se, že nebudu řešit sračky, proto si to nebudu brát nijak.
A tak asi člověk stárne a dospívá.

A MÁME KOČKU! A jmenuje se Illidan nebo hajzl, podle nálady (jeho nálady).


O přehodnocování minulých činů a chyb

6. června 2018 v 14:52 | M. | 
Zkušenosti člověk získá až potom, co je potřeboval.

Na problémech s duševním zdraví je jedna nevýhoda (z mnoha dalších). Když má někdo úraz a vidíte ránu, umíte si představit, jak to asi musí bolet. U problémů v hlavě to však jde poznat většinou až když člověk začne ubližovat sobě nebo hůř - lidem kolem sebe. A přece to nedává sebemenší omluvu k tomu, ubližovat někomu dalšímu. Když vás někdo v dětství mlátil, nedává vám to omluvu mlátit potom někoho dalšího. Stejně tak psychické problémy nedávají omluvu tomu způsobovat starosti a problémy někomu dalšímu. Jak dnes řekla moje kamarádka: není to fér, ty za to nemůžeš a oni taky ne. Ano, není to fér. My jsme si taky nevybrali žít s těmahle sračkama v hlavě a muset s nima bojovat každý den. Ale je to náš boj. Nikdo ho za nás nevybojuje, jen my. Lidi kolem nám jen můžou pomoct cítit se na chvíli líp a dodávat nám podporu a motivaci se snažit, ale ta hlavní nejtěžší část je jen na nás. O některých věcech my nerozhodujem, na nás je jen, jak naložíme s časem, který nám byl dán. (Galdalf Šedý) Škoda, že jsem si to uvědomila pozdě.

Jedna žena nám řekla, že to celý vlastně bereme špatně. Říkáme, že "nám se stalo"..."Ono se to stalo"..pasivně, my na tom neneseme žádnou vinu. Ale je to náš život a buď se necháme tím, co se "nám stalo" unášet dál do beznaděje, pasivity a trpění, nebo to můžeme brát jako další výzvu, která se nám objevila a je na nás, jestli se tím necháme stáhnout nebo si z toho něco vezmeme a nějak se jí postavíme. Tý paní věřte, má na to školu.

Mohla bych říct, že lituju spousty věcí. Ve skutečnosti ale spíš lituju, jak věci dopadly. Kdybych se mohla vrátit v čase s tím, co vím teď, možná bych udělala některé věci jinak, ale taky vím, že v tý době, kdy jsem nevěděla, co se stane, jsem všechno udělala tak, jak jsem to cítila a kdybych to tak neudělala, litovala bych toho už v tu chvíli. Takže vlastně nemůžu litovat ničeho a můžu jen doufat, že všechno se vážně děje za nějakým účelem. Který teda zatím ještě nevidím, ale je to stejně všechno jen o úhlu pohledu a s tímhle se aspoň definitivně nezblázním. Třeba už jen tohle uvědomění je začátek.

Za všechno si můžu vlastně sám.
Jaký si to uděláš, takový to máš.


Zkušenost na kterou (ne)chci zapomenout

4. června 2018 v 13:26 | M. | 
Bohnice jsou super. Pokud tam jdete dobrovolně. A na správné oddělení.

Souhrou pár zkurvených situací (úmrtí, odmítnutí a alkoholu) jsem se ocitla na detoxu. Vážně si nepamatuju, kdy by mi v životě bylo hůř než v těch pár chvílích, které vedly k mému odjezdu sanitkou do Bohnic a následných pár dní na uzavřeným oddělení, kde byli všichni ještě opilý, zfetovaný, v delíriu nebo prostě v prdeli. A tak jsem se ocitla na sledovaném pokoji s okýnkem, bez telefonu, nez návštěv odřízlá ode všeho a všech, bez cigaret a bez svých antidepresiv, která mi vyměníli za diazepam, prý abych nespadla do delíria nebo neměla jiné abstinenční případy. Na mojí reakci, že abstinenční příznaky nemám, protože nejsem alkoholik, ale ráda bych zpátky svá antidepresiva, protože jsem emočně nestabilní a v tuto chvíli ještě víc, mi bylo odpovězeno, že abstinenční příznaky nemám právě díky těm diazepamům. Tak dík moc. Ono musí být asi těžký podívat se do nějakýho záznamu z minulý hospotalizace žejo. Proč taky, stejně tu jsou všichni jen alkáči a toxíci, co řeknou cokoliv. Fakt super přístup, všichni jsou tu závisláci, nacpem jim diazepamy a po nocích se jim budem smát, což bylo hrozně moc příjemný. Je jedno, že někdo už takhle má problémy s tím udržet se naživu se svojí psychikou. Nikdy jsem si nepřišla víc sama a víc v prdeli. Chodila jsem brečet na záchod, jednak abych nerušila dalších 5 spolubydlících, které vypadaly, že nespaly tak týden, a pak taky abych neskončila přikurtovaná se zápisem "neklidná/problémová" a pár dny navíc na tomhle super oddělení. Docela boj mezi hlavou a pocitem na zhroucení. Zaměstnat jsem se mohla tak vymalováváním obrázků dvěma pastelkama, ne díky. Tak jsem si pořád chodila pro čaj a pak na záchod, abych dělala aspoň něco a nemusela jen brečet v posteli schoulená do klubíčka, jako by mi to mělo pomoct zastavit tu hroznou bolest ve vnitřnostech. V tu chvíli jsem si říkala, jestli jsem do teďka nebyla dostatešně narušená, teď už budu definitivně v prdeli a v duchu jsem litovala, že jsem vůbec něco někomu říkala a prostě se na to všechno nevysrala, když už na to nemám sílu. Poučení pro příště.

Po dvou dnech na detoxu a třech týdnech na oddělení pro závislé odcházím s tím, že už nečekám nic. Nečekám, že mi někdy bude dobře, ani mě nenapadlo, že bych třeba mohla mít radost z nečeho. Jen to zkusit nějak přežívat dál a uvidí se, jestli a jak to půjde.

Jednu věc se ale Bohnicím musí nechat. Vždycky tam potkám pár super lidí a pár věcí si i uvědomím. Na druhém oddělení jsem měla štěstí na 5-6 vážně skělých lidí a pokoji na nejlepší. Nevím, jak to dělaly, ale vždycky mi dokázaly zvednout náladu, po večerech jsme se smáli jak blázni, že se mi až nechtělo odcházet a už teď, v den příjezdu domů, se mi stýská. Terapie nic moc a celkovej nápor na psychiku šílenej, ale těch pár holek mi pomohlo to celý přestát i si z toho dost odnést. Nejkouzelnější je, že tam člověk potká lidi, který by v životě jinde nepotkal a lidi, co jsou spolu zavřený na pavilonu si většinou prošli dost sračkama a tak si navzájem vypomáhají, jak můžou. Tak mi i to věžení něco přineslo. Dokonce si říkám, že jsem se tam měla dostat, protože jsem tam potkala holku, co měla úplně jinej život než já a stejně jsme se tam našly. Až nás překvapovalo, kolik toho máme společnýho a navzájem jsme si hodně pomohly a doufám, že to tak bude pokračovat i dál. I když člověk pomůže jednomu člověku, hned si může přijít aspoň trochu mín zbytečnej a mít pocit, že jeho existence přecijen má nějakej smysl.

Bohužel se mi tímhle pobytem ještě víc zhoršily moje předchozí problémy jako pocit osamělosti, že na mně nikomu nezáleží, že by bylo všem jedno, kdybych už nebyla a že na mě tu policii zavolali jen aby nemuseli mít oni špatnej pocit, že nic neudělali. Předtím jsem si aspoň ve většině chvílích snažila namlouvat, že to je jen v mojí hlavě, že jim na mně vážně záleží a že mám lidi, co mě mají rádi. Teď to nějak nejde. Nevím, co mi zbylo z mýho zbytku pudu sebezáchovy, jen vím, že už nepotřebuju být opilá, abych měla tyhle myšlenky. Rozhodně tím ale už nebudu obtěžovat nikoho, je to můj boj a nechci starost a pozornost z lítosti nebo strachu.

Budeš nám chybět

13. května 2018 v 20:08 | M. | 
Mam psát bakalářku, ale fuck it. Odešel nám někdo blízký. Byl s námi v Bohnicích, vlastně stejně dlouho jak já. Dva měsíce jsme se vídali každej den. Byl jak náš táta a bratr v jednom. Vyprávěl nám neuvěřitelný historky a vtipy. Vždycky nám zlepšil náladu ať už jimi nebo svým chrápáním a schopností usnout do 5 vteřin kdykoliv a kdekoliv. Jeden by si ani neuvědomil, jak velký dokáže někdo udělat dojem za 2 měsíce. Takový, že na něj nikdy nezapomenete. To on uměl.

Nejhorší na tom asi je, že ve stavu, ve kterým se člověk dostane do blázince, hledá jakejkoliv světlej bod, kterýho se může zachytit a přivítá ho jako záchranu života. Stejně tak všichni lidi kolem, co na tom byli stejně, se kterýma jsme tam trávili čas, se kterými jsme si navzájem pomáhali, opírali se o sebe, upřímně si přáli jen to nejlepší a radovali jsme se z pokroku ostatních, což nám pomáhalo k našemu samotnému zlepšování, se stali navždy něčím víc, než by se kdokoliv venku mohl za tak krátkou dobu, i za delší dobu, stát. Protože my jsme tam spolu byli celou dobu, my byli v těch sračkách společně, my jsme se z nich navzájem dostávali.

Když pak člověk sleduje, jak se všichni lepší, říká si, že jim přeje, aby se odtamtud dostali zpátky do života, že všechno bude lepší už. Že je tohle ten odrazový můstek, od kterýho se odrazíš a bude jen líp. Že se budeme scházet a vyprávět si o tom, jak se mámě teď dobře a vzpomínat na náš pavilon a vysedávání na lavičkách s kofolou. A ono ne. A paradoxně to musí být člověk, který si z nás dělal srandu, že jsme fňukny ze zelený skupiny a nic nevydržíme. Jsi to ale vůl. Kdo se nám teď bude smát?

Už jsem si říkala, že čím víc lidí kolem umře, tím se to snáší líp. Stejně na to ale člověk nikdy nebude připravenej.

Panáka na tebe, Vašku!

Poezie člověka, co nechce mít s poezií nic společnýho

8. května 2018 v 0:02 | M. | 
Jednou jsem byla ve stresu.
jednou mi bylo na hovno.
potřebovala jsem přestat myslet na to, že nechci žít.
potřebovala jsem jít spát.
Po hodině...
nic.
udělala jsem si autogenní trénink.
nic.
vzala jsem si neurol.
nic.
šla jsem si vypít čaj na spaní.
nic.
vstala jsem a napsala stránku práce do školy.
nic.
nafotila jsem si východ slunce.
5x.
pořád nic.
Zhulila jsem se.
Teď mi je nejlíp.
Už mi není na hovno.
Můžu relaxovat.
Strašně dobře se mi leží.
Když zavřu oči, za víčky vidím kaleidoskop.
nebo vitráže.
se strašně sytými modrými a rudými skly.
a hýbou se.
je to fajn.
je mi fajn.

konečně.

Otevřenost

3. května 2018 v 19:58 | M. | 
Nedávno (včera) jsem psala o festivalu Na Hlavu o destigmatizaci a nedalo mi to se na tohle téma nevyjádřit. Na přednášce/diskuzi Moje jméno není diagnóza se hodně rozebíralo, jak mají lidé s duševními nemocemi omezený život a jak na ně lidé koukají skrz prsty.

Ano, stalo se mi, že se má bývalá šéfová ptala kolegyně, jestli se na mě má nějak připravit, když jsem se za ní měla stavit vrátit zámeček a kartičku poté, co se dozvěděla, že jsem pobývala v Bohnicích. Také jsme v terapeutické skupině rozebírali strach jednoho ze spolupacientů, jak budou v práci a v okolí reagovat na to, že byl na psychiatrii. Měli jsme dávat tipy a nápady, jak to zvládnout co nejlépe. Asi jsem divná, ale po překonání prvotního šoku, že já sama tam jdu, jsem to brala docela s nadhledem, jak jen bylo v tu chvíli možný. Dokonce jsem to volala kamarádům jako "to byste neuvěřili, co se mi stalo..". Tak ono je to tak lehčí žejo, než někomu přidělávat starosti. I sobě.

Po nějaké době tam, kdy jsem se fakt začala dávat dohromady a konečně poznávat, kde jsou ty problémy, a fungovat líp a pracovat na sobě, jsem si říkala, že to bylo nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy v životě udělala. Až tak moc mi to pomohlo. Proto jsem pak neviděla jediný důvod nesdělit to všem blízkým (i trochu méně blízkým). Přijde mi to prostě jako součást mě. Tak mam diagnózu. Nemám nakažlivou nemoc. Je to jakoby jen část mojí charakteristiky. V dobrým i ve zlým. Proč bych to měla tajit? Když mě za to někdo odsoudí, není to člověk, se kterým bych se chtěla bavit, protože tím odsuzuje i část mne. Někdy to může být třeba jen z nevědomosti, proto si myslím, že je důležité o tom normálně mluvit. Vysvětlit, že psychiatrie není jen neklid, kde jsou lidí přikurtovaný na lůžku, ale prostě duševní lázně, kde si může člověk pomoct, pokud chce. A kde může poznat lidi s nějčernějším humorem. Že nejsem žádný psychopat, od kterýho by mohli čekat kdovíco. Nic se na mně nezměnilo od mé hospitalizace a diagnostiky, jen jsem spokojenější, což je dobře žejo.

Proto jsem taky tomu spolupacientovi navrhovala to prostě lidem podat jako normální věc. Situace je jen tak divná, jak si to my připustíme. Stejně tak to můžu vzít tak, že když to někomu řeknu a on mě zavrhne, můžu zavrhnout já jeho za to, že má předsudky a já nemám ráda lidi s předsudky...jakoby nasrat.

Na festivalu říkali, že je potřeba o tom hlavně mluvit. To můžu potvrdit. Říkám si ale, jestli jen já mám takové štěstí na své okolí, že jsem se (aspon do očí) nesetkala s žádnými negativními reakcemi, nebo pomohlo to, že jsem se k tomu postavila čelem, všem řekla, jak to bylo, čímž jsem aspoň trochu mohla snížit nějaký fabulování. Nebo jen jsou všichni mí kamarádi taky blázni. Kdo ví.


Kam dál